Kapitola 1 II/II

Druhá část kapitoly.

---

"Víte," prohlásila Victoria a zkoumavě v rukách otáčela levný plastový zapalovač, "mohla jste si ho nechat."

"Omlouvám se, ale vypadala jste tak zoufale, že jsem si myslela, že nutně potřebujete zachránit a tohle bylo první, co mě napadlo," usmála se Emma. Měla takový hřejivý a odzbrojující úsměv, že si Victoria přála, aby ji objala a řekla jí, že všechno bude v pořádku. Věřila by jí.

"Děkuji," usmála se slabě. "Jsou tak… a dnešek je tak…"

Emma mávla rukou. "Není třeba to vysvětlovat, také mám rodinu."

"Takže jste univerzitní profesorka. Také učíte kulturní studia?"

"Anglickou literaturu 19. století."

"Doopravdy? Miluji Dickense."

"Vaše babička nemohla Dickense vystát," zasmála se Emma.

"Ano." Victoria vybuchla smíchy. "Viktoriánští sirotci a slumy by mě nemohly zajímat míň."

"Netoužím stýkat se s vykradači hrobů, kapsáři a jim podobnými!" přidala se Emma. Najednou její úsměv pohasl, když se začala rozhlížet kolem sebe a někoho hledat. "Mimochodem, tohle není původně její výrok. Rád to říká náš přítel. Chtěla jsem ho představit, ale myslím si, že již nejspíš odešel. Byli si s Charlotte velmi blízcí. Myslím, že byste našli pár společných témat."

"No, tak to je škoda. Možná jsem o něm slyšela. Jak se…"

"Victorie."

Tak neměl dost rozumu. Victoria zavřela oči a v duchu napočítala do deseti. Omluvila se Emmě, která chápavě přikývla a otočila hlavu, aby se střetla s vážným pohledem šedomodrých očí.

"Alberte."

"Upřímnou soustrast."

"Děkuji."

Albertův upřímný skleněný pohled se jí upíral do očí. Býval jsem dřevěným klukem, pomyslela si s náhlou lhostejností, malou dřevěnou loutkou kluka…

"Brzy se vracíš do Londýna, že?"

"Myslím, že to už není tvoje starost."

"Týká se to společnosti, což z toho dělá mou starost."

Samozřejmě, o tomhle to bylo. Byla takový idiot, že se nechala dostihnout tím zábleskem naděje.

"Společnost? Můžeš si ji nechat jako dárek ode mě!" Vesele mávla rukou a snažila se bojovat se záchvatem hysterie.

"Mohla bys přestat s tím šaškováním? Tohle je vážné. Zapomeň na venkov, vrať se, udělej předání a…" Téměř nepostřehnutelně sebou trhl a výraz mu ztvrdl jako by se potřeboval zbavit všeho lidského, co v sobě měl, aby dokázal větu doříct. "A ucházej se o ředitelské křeslo. Pomůžu ti při každém kroku."

Bůh ví, jak to pro něj bylo těžké vyslovit. Ambiciózní chudý příbuzný, vždy ve vedlejší roli, nikdy vůdce. Princ, který se nikdy nestane králem.

"Nepotřebuji tvoji pomoc. Možná jsi zapomněl, kdo měl vždy nejlepší známky?" vyplivla Victoria pomstychtivě s vědomím, že za deset sekund bude svých slov litovat. Ale když se dostala do ráže, spálila vše na popel a nebrala zajatce. "A kdo má výborné vztahy se všemi ve firmě? Když se někdy budu chtít usadit na železný trůn, zvládnu to bez tvé pomoci."

Bez jediného slova s obličejem jako maskou se Albert otočil a vypochodoval z místnosti. Ach, neměla to dělat. Albert jí nikdy neudělal nic špatného. Dokonce čekal, než uběhne vhodná doba, než se začal vídat s někým novým. Musel použít nějaký vzorec, aby přesně spočítal, kdy to bude vhodné. Miloval své vzorce. A choval se tak i ve všem ostatním. Albert byl skála - občas ledová, ale přesto skála. Vždy spolehlivá a pevná. Ano, měla jsi, ano, měla jsi! kňučelo její srdce zlomyslným hlasem rozzlobené malé holčičky a vyvolávalo jí z paměti fotky z Albertova Facebooku.

***

Když odešel poslední truchlící (při matčině "Alexandro, zítra ti zavolám!" skřípala zuby), byla již tma. Dočasná pomocnice vydrhla kuchyni a v obývacím pokoji nebylo ani smítko prachu. Lednice byla plná krabiček se zbytky cateringu a příspěvky soucitných sousedů. Celý den umírala touhou uniknout panujícímu ruchu a nyní, když byla konečně nechána o samotě, chtěla najednou běžet pryč, aby se dostala z toho sterilního ticha. Žila v tomto domě sama dva týdny během doby, kdy byla babička na jednotce intenzivní péče, ale až doposud se tu nikdy necítila doopravdy sama. Babičky neviditelná přítomnost pronikala každou drobností od útlého svazku Marca Aurelia v knihovně po hedvábnou šálu v meruňkové barvě na věšáku. Hodiny v hale se zapomenuté zastavily. Vypadalo to, že dům zemřel s ní.

Strnulé ticho bylo nyní nesnesitelné a Victoria vyklopýtala ven. Na čerstvém vzduchu se jí okamžitě udělalo líp. Slzy jí osušil jemný vánek, jako by je setřela babiččina milující ruka. Usmála se a ohlédla se na starou chalupu. Všichni potřebují čas - a stejně tak i tento dům. A ona potřebovala sprchu, potřebovala ze sebe smýt tento šílený den, ale stále se nedokázala přinutit vrátit se zpět. Skopla boty a kráčela vysokou panenskou trávou k dřevěné platformě vyčnívající do řeky.

No, život na venkově má zcela určitě své výhody, pomyslela si, když si rozepnula smuteční šaty a vklouzla do teplé vody. Řeka ji vzala do své náruče měkce a jemně jako matka marnotratnou dceru… dobře, samozřejmě v ideálním případě, protože když ji její vlastní matka objímala poté, co se nějakou dobu neviděly, obvykle ji štípla do boků a tváří a pronesla: "Zase snídáš buchty?"

Něco úzkostného, ale neidentifikovatelného najednou napadlo a prolomilo její hořké myšlenky. Zachvěla se a vzhlédla. Měla pocit, že v přístavbě zahlédla zablikat světla. Zavrtěla hlavou - nesmysl, jen si to představila, jak by mohl někdo být v zamčené přístavbě? Přesto se vytáhla na platformu a doběhla zpět do domu. Cestou se opatrně rozhlížela a zakrývala si hruď šaty. Jakmile byla bezpečně v domě, zamkla se, došla k oknu v kuchyni a obezřetně vykoukla skrze rolety. Přístavba na ni zírala se svými černými okny, přesně tak jak předpokládala.

Natáhla si pyžamo, zabalila si vlasy do ručníku a vlezla si do babiččiny postele. Začala psát textovku, ale usnula s telefonem sevřeným v ruce předtím, než stihla zmáčknout "odeslat".

***

Ráno začalo telefonním hovorem. Nikdo v jejím oddělení nevěřil, že se nevrátí. Hubená mladá žena, které mohlo být cokoli mezi dvaceti a třiceti pěti zírala na Victorii ze zrcadla velkýma jasně modrýma očima. Ta žena měla absolutně strašné vlasy a po deseti minutách marného snažení je rozmotat, je Victoria nedbale stáhla do ohonu a zamířila do kuchyně, aby si uvařila kafe. Hluboce zakořeněné zvyky ostřílené kancelářské osoby nemohly na čistém venkovském vzduchu jen tak zmizet.

Stále zalepená krabice s espressovačem, který dala babičce, chytala prach někde na půdě. Když kladla jezve do ohně, téměř slyšela babičky hlas: "V tomhle nemůžeš udělat skutečnou kávu! Až se vdáš, můžeš si to vzít. Považuj to za své věno!"

S velkým hrnkem v obou rukách, téměř se chvějící očekáváním jako kuřák zapalující si první ranní cigaretu, vdechující vůni, kterou by nedokázal vyrobit žádný espressovač, vyšla na zahradu a na místě se zarazila. U stolu seděl muž - rozvaloval se u stolu, seděl obkročmo na židli a zřejmě se cítil velmi pohodlně. Nedokázala říct, jestli ho zná nebo ne, protože měl obličej skrytý za rozloženým Cumeberland and Westmorland Herald.

"Dobrý den?" řekla - zeptala se - váhavě.

Muž s šustěním odložil noviny a sundal si černé brýle s kostěnými obroučkami. Jedna věc byla jistá, kdyby ho někdy potkala, pamatovala by si ho. Nebyl přímo konvenčně hezký, ale byl zcela jistě zajímavý. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti nebo víc? Pronikavý pohled přimhouřených mírně vystupujících mechově zelených očí, vysoké lícní kosti, které by mohly řezat sklo, zamračená vráska na kořeni perfektně rovného nosu, křivé úzké rty, silná čelist, tmavé vlasy postříbřené na krátce ostříhaných spáncích… Doopravdy ho neobdivovala - umělci jsou jen velmi dobří ve všímání si detailů. Široká ramena pod bílou košilí s vyhrnutými rukávy, velké ruce, dlouhé svalnaté nohy, chodidla bez ponožek nacpaná do… o dvě čísla menších fialových chlupatých papučí. Cizinec se zvedl - sesedl - ze židle. Ne jak by to udělal každý normální člověk, ne. On rychlým, elegantním a téměř akrobatickým pohybem přehodil jednu nohu přes opěradlo židle. A zvládl při tom udržet obě papuče na nohách. Muž složil noviny, strčil si ruce do kapes černých kalhot a mírně sklonil hlavu.

"Dobré ráno."

Jeho hlas byl stejně zajímavý jako jeho obličej - ne sametově hladký, naopak byl tak nějak škrábavý, ale příjemně hluboký.

"Ehm… Žijete tady někde? Mohu vám pomoci…"

"Ne. A ano," zasmál se cizinec, kterého viditelně pobavilo její zmatení a začichal. "Voní to božsky. Mohu vás požádat o šálek?"

Nebylo mnoho věcí, které dokázaly Victorii ochromit. Zapomněla na svou vlastní kávu a jako v mrákotách došla zpět do kuchyně, nalila zbývající kávu do dalšího hrnku a vyšla ven. Nenucený host spokojeně zamručel, napil se, posadil se, nasadil si brýle a vrátil se ke čtení.

"George Sutherland, konzervativní MP z Workingtonu, zemřel při lovecké nehodě. Třicet devět let. Vždy jsem říkal, že lov je zlo." Posunul si brýle na nose a vzhlédl k Victorii. "Rád čtu nejdříve nekrology. Člověk si pak víc váží života."

"Ehm… omlouvám se, co tu děláte?" řekla konečně.

"Není třeba se omlouvat. Spal jsem v přístavbě. Nastěhoval jsem se včera večer."

Jako by to vše vysvětlovalo.

"J-jak?"

Cizinec pobaveně povytáhl obočí.

"Nebylo to obzvláště pohodlné. V noci bylo docela chladno a nemohl jsem najít přikrývku. Kam jste ji dala?"

Její o kofein připravený mozek bzučel, zatímco uvažovala, co by mohla použít na sebeobranu a pomalu couvala pryč.

"Je zamčená. Byla zamčená. Vloupal jste se tam. Je to vloupání a nepovolený vstup."

"Nebudu popírat tu část se vstupem," zamračil se muž ironicky a zvedl se. "Ale k žádnému vloupání nedošlo. Mám klíče."

"K-klíče?"

"Klíče. Charlotte vám to neřekla?"

Victoria se zarazila.

"Chápu. Neřekla." Muž si povzdechl, položil své brýle a noviny na stůl a vykročil k ní s napřaženou rukou. Victoria instinktivně ucukla. Její pátrající prsty se sevřely okolo násady rýče. Nyní ucukl muž. "Victorie, prosím, uklidněte se. Victorie, mé jméno je William Lamb," řekl pomalu, laskavě, jako vyjednavač k teroristovi v situaci s rukojmími. "Profesor Lamb. Učím klasickou a byzantinskou literaturu na King's College v Londýně. Victorie, prosím, odložte ten rýč. Brambory ještě nejsou zralé pro sklizeň."

"Brambory?!" Victorii upadl rýč. Doopravdy se naštvala. "Přestaňte si se mnou pohrávat" Profesor nebo ne, kde jste vzal ty klíče? A jak znáte mé jméno?"

"Charlotte mi je dala, abych mohl přijet kdykoli budu chtít. Už je to nějaká doba, ale před několika dny jsem slyšel, že zemřela a… Prosím, přijměte mou upřímnou soustrast. Zúčastnil jsem se rozloučení, ale bylo tam hodně lidí, není divu, že jste mě neviděla."

"Děkuji. Jak jste znal mou babičku?" Victoria byla stále nedůvěřivá.

"Jak bych to měl říct…" Profesor si odkašlal, vypadalo to, jako by byl v rozpacích a opět si vrazil ruce do kapes. "No, dala mi klíče… Víte?"

Založila si ruce na hrudi, aby skryla chvění. Ano, začínala tomu rozumět, ale měla v plánu ho nechat trochu podusit - neměla by být jediná, kdo se bude cítit rozpačitě. Takže to byl on. Ten velmi blízký přítel, kterého zmínila Emma Portmanová. Ach, babi.

"Učila na Queen Mary University. A já také, když jsem začal učit. Milovala Mozarta. A já také. Pěstovala květiny. A já také. Když to zkrátím, mám klíče a chvíli tu zůstanu," uzavřel to náhle a vzdorovitě zvedl bradu.

"Počkejte chvilku. Tohle je dům mé babičky. Co myslíte tím, že tu zůstanete? Tohle je dům mé babičky!" Victoria se třásla vztekem.

"Přesně. Vaší babičky - ne váš, každopádně ještě ne. Nevím, čí jméno je v Charlottině závěti, ale i kdyby bylo vaše, formality zaberou nějaký čas. Pro tuto chvíli mám stejné právo tu být jako vy. Mám klíče." Profesor si povzdechl. "Podívejte se, Victorie, nebudu si na nic dělat nároky a nebudu vás vyrušovat. Budu tiše pracovat v přístavbě, vařit si tam svá jídla a vy ani nebudete vědět, že jsem tu. Je to jenom do konce letních prázdnin."

Victoria nevěřícně popotáhla a pevněji se zabalila do županu.

"Nebuďte tak nervózní, už jsem všechno viděl."

"Co?"

"Minulou noc. Vás. U řeky," prohlásil profesor nonšalantně, otočil se a vycházkovým tempem vyrazil k přístavbě. Štěrk pod jeho směšnými papučemi křupal. Noviny - její noviny - měl složené po rukou. Victoria stála a s otevřenou pusou na něj zírala jako ryba.