Kapitola 2

Karin, děkuji za komentáře. Nepředpokládám, že by se tu našlo mnoho fanoušků této povídky, proto mám z každého komentáře o to větší radost.

---

Victoria strávila zbytek dne různými drobnými domácími pracemi. Několikrát jela na svém starém kole do obchodu - poprvé nakoupit nějaké čerstvé potraviny, pak pro pár žárovek, aby mohla vyměnit ty prasklé… Nakonec se rozhodla si celý proces zefektivnit a obejít dům a pozemky, aby mohla sestavit ucelený seznam. Po chvíli se ocitla před garáží, kterou okupoval profesorům Ford Focus. Ten bastard se ani nezeptal. Jako by mu to tu patřilo. Když ho míjela cestou k pečlivě srovnaným dřevěným a papírovým krabicím, nakopla lesklý námořnicky modrý kov. Její odplata byla malicherná, ale uspokojující. Některé z krabic obsahovaly sáčky se semínky rostlin, jejichž exotická jména nedokázala Victoria ani vyslovit a pomůcky neznámého, ale nejspíš zahradnického využití. Odložila další krabici s babiččinými zahradnickými poklady a s triumfálním výkřikem našla malířský stojan zabalený v pytlovině. Další krabice, kterou otevřela, byla plná štětců, uhlů a pastelek, tub s olejovými barvami, které byly téměř všechny použité a nešly otevřít, novou sadu vodovek… Cítila, jak se jí zrychluje tep. Už zapomněla, kolik zábavy si užila, když místo na nudné přednášky filozofie chodila do obchodu s výtvarnými potřebami a probírala se všemi těmi úžasnými věcmi v regálech. Nebylo to překvapení, doopravdy nemalovala od chvíle, kdy se vzdala svého snu jít na Royal College of Art a na naléhání své matky a strýčka Lea ("Alexandro, dovolím ti chodit jak na uměleckou, tak na obchodní školu, ale už je na čase, abys dospěla. Malování není profese!") se zapsala na London School of Economics and Political Science.

Musela vyhodit několik zaschlých tub a štětců, ale ten zbytek bude pro tuto chvíli stačit, a až pojede řekněme do Cockermouthu, chybějící barvy si dokoupí. Vytáhla stojan a drahocennou krabici ven a nezapomněla při tom opět nakopnout profesorovo auto. Pak se do toho pustila. Další věc, kterou věděla, bylo to, že už nedokáže rozlišit kobaltovou od pruské modré, a že nebe se změnilo z blankytného na indigové. V žaludku jí hlasitě zakručelo. Victoria se usmála a otřela si špinavé ruce do zničeného trička, vrátila stojan zpět do garáže a domů letěla na křídlech svého úspěšného návratu do světa umění.

Zatímco žvýkala kuřecí casserole od tedy Sofie, dívala se zamyšleně na rozsvícení okna přístavby a uvažovala, co má ten bastard k večeři. Doopravdy umí vařit? Na druhou stranu, muž jeho věku, zcela jasně nezadaný, pokud se chystá strávit celé dva měsíce na venkově… nejspíš umí. Setřásla ze sebe nezvané myšlenky, rychle se osprchovala a se stále mokrými vlasy odpadla, zatímco čekala na odpověď od své nejlepší kamarádky.

***

Když druhý den ráno vyndávala prádlo z pračky a chtěla ho dát do sušičky, našla v ní bílou košili, která zcela jistě nebyla její. O chvíli později nenašla noviny ve schránce. Ani jedno ji nepřekvapilo a ani nenaštvalo - nejspíš byla stále v dobré náladě ze včerejšího večera. Ale rozhodla se zavést několik základních pravidel a sdělit je svému nechtěnému sousedovi.

Dveře do přístavby byly dokořán. Malá stavba - vlastně spíše stodola - neměla žádnou předsíň, a když si Victoria stoupla na práh, viděla celou místnost, a dokonce i vnitřek koupelny, která byla také otevřená. Profesor Lamb, v bílé košili s vyhrnutými rukávy a ve stejných černých kalhotách, seděl u stolu s prsty obou rukou zabořenými do rozcuchaných vlasů a zíral na monitor svého laptopu. Lehce zaklepala na dveře.

"Ránko, profesore Lambe."

Zvedl k ní hlavu a podíval se na ni rozostřeným pohledem. Ach bože, je opilý už takhle brzy ráno? Je prostě klikařka. Victoria rychle přejela pohledem po místnosti. Všechno vypadalo v pořádku, dokonce i postel byla ustlaná. A na stole také neměl nic znepokojujícího - tiskárnu připojenou k laptopu, několik knih, černý zápisník a papírový sáček z místní pekárny. Láhev vody. Profesor překvapeně zamrkal, jako kdyby na ni nezíral už dobře minuta a vyskočil.

"Victorie. Dobré ráno."

"To je vaše snídaně?" kývla k papírovému sáčku a lahvi.

"Sporák nefunguje," pokrčil rameny. "Co vás přivádí do tohoto skromného ubytování?"

"Pustil jste pračku kvůli jedné košili."

"Co mohu dělat. Vzal jsem si jenom tři, a pokud jste si toho nevšimla, je léto."

"Je to plýtvání vodou a elektřinou. Také množství prášku, které jste použil… Ale na druhou stranu, co jiného čekat od generace, která zničila tuto planetu."

Profesor se zasmál.

"Kolik si myslíte, že mi je? A také byste si možná měla přečíst několik reportů o vlivu vašeho rodinného podnikání na životní prostředí, nejspíš byste tam našla spoustu zajímavých věcí."

Victoria je četla. To byl další důvod z mnoha, proč nechtěla mít s rodinou firmou nic společného.

"Dávejte své špinavé prádlo do koše, vyperu ho s mým."

Profesor zvedl ruce. "Slíbil jsem, že vás nebudu obtěžovat, ale když prosíte, nemohu dámu odmítnout."

Victoria se zadívala zpět ke dveřím.

"Proč jste vlastně tak elegantně oblečený? Tohle není Londýn, víte."

"Překvapuje mě, že někdo z Hannoverů shledává bílou košili vrcholem elegance." Zaváhal, ale pak začal vysvětlovat. "Balil jsem ve spěchu, prostě jsem hodil do tašky první věc, co mi přišla pod ruku, a ani jsem se nepřevlékl z toho, co jsem měl ten den na sobě."

Victoria se podívala na zem. Chlupaté fialové papuče stály u dveří.

"Miloval jste ji?"

Profesor se beze slova posadil ke stolu a začal psát. Victoria stála půl minuty u dveří. Odpověď nepřišla, ale když sbíhala po schodech, zaslechla povzdech a zvuk zabouchnutého laptopu.

"Pojďte se nasnídat," řekla tiše otálející pod vysokým oknem. "Uvařila jsem kávu."

***

Snídaně nebyla nic extra, ale byla jedlá. Dokonce i její kuchařské schopnosti dostačovaly na volská oka. Díky babičce neměla konkurenci v přípravě kávy, pomerančový džus koupila předchozího dne a teta Sofia, která žila nedaleko, přinesla čerstvý chléb.

Sofia byla sestrou Victoriina otce. Když studovala na univerzitě, otěhotněla - obvykle ostýchavá a poslušná dívka nikdy neprozradila, kdo byl otcem. Ani svému přísnému otci s jeho hrozivými hrozbami, ani trpělivé matce s jejím klidným přesvědčováním. Bylo příliš pozdě, aby šla na potrat, ale ani si nemohla dítě nechat, takže byl chlapec dán k adopci. Sofia získala titul z anglické literatury, ale odmítla žít v Londýně. Podruhé v životě při tom ukázala necharakteristické odhodlání. Přestěhovala se do Lake District, kam jezdili starší členové rodiny Hannoverů na tuzemské dovolené, získala pozici učitelky v Melvicu a zůstala tam. Nikdy se ani nedotkla rodinných peněž. To na její naléhání přivezla Charlotte svého manžela do Melvicu, když už se o sebe nemohl postarat.

Victoria se rozloučila s tetou, ale ještě předtím musela slavnostně slíbit, že se za ní někdy zastaví na lekci pečení. O deset minut později profesor stále nepřicházel. Rozzuřená téměř do běla, s planoucím zrakem vyrazila na zahradu připravená zopakovat své zdvořilé pozvání méně civilizovaným způsobem, ale zarazila se, když si koutkem oka všimla bíle skvrny na lavičce u přístavby. Teta Sofia něco zapáleně vykládala profesorovi, který seděl vedle ní, a držela ho za ruce. Profesor přikyvoval a vypadal velmi vážně.

"Sofie, co se děje? Profesore?"

Když ji zahlédl, lekl se a trochu provinile se pousmál.

"Vaše teta a já jsme se dlouho neviděli, tak to doháníme."

Sofia se také usmála.

"To je taková škoda, že jste se s mamkou přestali stýkat. Vždy o tobě mluvila tak vřele. Victorie, právě jsem říkala Williamovi, jak je skvělé, že se nastěhoval. Budeš tu mít víc zábavy."

Victoria si odfrkla. "Ach ano, tolik zábavy. Nemůžu se přestat smát."

"Sarkasmus pro tebe není, zlatíčko." Sofia se s námahou zvedla. Opírala se při tom o profesorovu paži - jeho reakce byla blesková. "Dobře, měla bych jít, nenechte se mnou obtěžovat, mladí lidí."

"Ne tak mladí," zasmála se Victoria.

"Mluvte za sebe," vložil se do toho profesor a zamrkal na Sofii. Galantně ji políbil na hřbet ruky.

Jedli tiše. Kůrkou chleba nabírali žloutek. Zabilo by ho, kdyby řekl něco hezkého o jídle? pomyslela si Victoria nesouhlasně, zatímco neochotně obdivovala hbité pohyby dlouhých prstů.

"Zná teta Sofia přesnou povahu vašeho vztahu mezi vámi a její matkou?"

Profesor se téměř udusil kávou.

"Možná. Možná ne," zachraplal nakonec. "Ale bez ohledu na to by s ohledem na svou vlastní minulost svou matku sotva soudila.

"O tom víte také?"

"Proč zníte tak překvapeně? Charlotte a já jsme byli v první řadě přátelé. Myslíte si, že to byla touha, co mě nutilo jezdit tři sta mil tam a zpět?" Podíval se na Victoriiny zrudlé tváře a s povzdechem odložil vidličku. "Už o tom nemluvme. Prosím. Viditelně vám to není příjemné a ve mně vyvolává rozpaky, když to probírám s vnučkou ženy, kterou jsem miloval."

Ženou, kterou jsem miloval. Bylo to tak divné. Tak neuvěřitelně divoké. Victoria vyskočila na nohy a začala sbírat špinavé nádobí. Dlouhé prsty, které ještě před dvěma minutami obdivovala, ji chytily za ruku.

"Prosím, nechte to, sklidím ze stolu a také umyji nádobí," prohlásil tiše. "To je to nejmenší, co mohu udělat, abych vám poděkoval. A prosím, odpuste mi můj… nedostatek ohledů. Zjišťuji, že poslední dobou mluvím bez přemýšlení."

Sledovala jeho rovná záda, šíji skloněnou nad dřez a podvědomě si mnula hřbet pravé ruky, na které stále cítila teplo jeho dlaně. Když si své chování uvědomila, ucukla druhou rukou a zavrtěla hlavou, aby ten zvláštní pocit setřásla.

"Profesore. Ehm. Večeře v sedm. Může být?" zeptala se hlasitě (příliš hlasitě). "Nemohu vám slíbit oběd, protože na něj možná zapomenu, ale lednice je plná jídla, takže si můžete něco ohřát."

Profesorovy pěnou pokryté ruce (Měla bych koupit gumové rukavice, pomyslela si.) ztuhly. Otočil se, častoval ji ohromeným pohledem a jeho rty se pomalu roztáhly ve váhavý a plachý úsměv. Victorii bodlo někde hluboko v hrudi. Ach babi, měla jsi to taky takhle?

"To zní skvěle," řekl a konečky prstů klepal do hrany dřezu.

"Budu na zahradě u garáže, jen abyste věděl."

"Victorie."

Zarazila se a podívala se na něj.

"Děkuji."

Přikývla a chtěla pokračovat do své ložnice, ale zarazila se s rukou na klice a sledovala, jak opatrně ukládá osušené nádobí do linky, vyráží směrem ke dveřím, cpe nohy do těch hrozných fialových papučí… pak se zarazí u dveří, když si všimne meruňkové šály na věšáku. Neobratně zvedá ruku a natahuje se pro ni. Victoria se otočila, zavřela dveře do ložnice a posadila se na postel, ztracená v myšlenkách.

***

O půl hodiny později již bouchala na okno v přístavbě, a když se profesor vyklonil s vykulenýma očima ven, musela potlačit smích.

"Pojďte ven!" přikázala vesele.

"Co se děje? Hoří? Jsou povodně?"

"Práce na farmě!"

Profesor protočil oči. "Jsem intelektuál, s manuální prací si moc nerozumím."

Protože očekávala marnost mírumilovného vyjednávání, vyběhla po schodech a vlétla do místnosti. "Protože tu bydlíte a jíte na mé náklady, měl byste být užitečný."

"Dovolte, abych vám připomněl, že jsem právě umyl všechno vaše špinavé nádobí."

"Ze kterého jste jedl, takže to se nepočítá." Chytila ho za rukáv a zatahala. K jejímu překvapení nevzdoroval.

Když ho přivedla k hromadě dříví, pustila ho. Zatímco se zmatený profesor rozhlížel kolem, našla sekeru a hodila mu ji k nohám. Uskočil.

"Pokud vám nevadí, že se ptám, proč po mě jdete ledovou ocelí?" zamrmlal. "Co je to za zvláštní nezdravou fascinaci. Fixaci. Co na to říká váš terapeut? Máte terapeute, ne?"

Měla terapeuta. Jednou týdně mučila doktora Clarka a pokoušela se ujasnit si vztah se svojí matkou, Albertem, světem a se sebou.

"To je taková rodinná záležitost," prohlásila klidně a vnitřně se zachvěla při vzpomínce na prince na klíček, když se v její přítomnosti poprvé opil, se vzlykáním mluvil o své matce a rozřízl si při tom steakovým nožem košili na hrudi. Tehdy ji to vyděsilo k smrti. Ale také to způsobilo, že Alberta lépe přijala - šílenství byl její normál. "Nestůjte tam jen tak. Už je nařezané. Takže vezměte sekeru a rozštípejte špalky."

"Nikdy v životě jsem dřevo neštípal."

"Není to jaderné inženýrství. Dívejte." Položila dřevo na špalek, chytila sekeru do obou rukou a rychlým úderem ho rozsekla na půl. "No tak."

"Na co vůbec potřebujete dřevo?" Profesor se neochotně přiblížil ke špalku. "Budete péct brambory na ohni?"

"Brambory by nebyly tak špatné," prohlásila Victoria s rukama v bok. "Jen chci, aby to bylo hotové, dobře? Naštípané."

Mohla by to dřevo později použít v sauně - tam byla kamna na dřevo.

"Ano, ma'am. Dědička Hannover Industries štípe dřevo - nikdo by mi nevěřil, kdybych to řekl."

"Nejsem dědička ničeho. A babička mi říkala: nechovej se jako princezna."

"To je pravda, buď královnou," zasmál se profesor a zvedl sekeru. "Nevím, co vás to popadlo, ale líbí se mi to." Půlky špalku padly do trávy. Zvedl další. "Seděl jsem tam a trápil mozek." Další úder. "Pokoušel jsem se na něco přijít. Myslel jsem, že zůstaneme jako předtím. Každý zamračený ve svém vlastním koutě." Odložil sekeru, aby popadl dech a otočil se na ni. "Wow, myslím, že jsem objevil pár nových svalů."

Srdce se jí zachvělo, na chvíli se zastavilo a pak začalo bušit, jako by to byla ona, kdo právě rozštípal pět špalků na jeden nádech. Takže když se snažila přijít na způsob, jak ho rozptýlit od jeho chmurných myšlenek, on dělal to samé.

"To je skvělé," zamumlala.

Profesor se zamračil. "Ano, to vidím. Opět skleslá, vaše výsosti?"

Přinutila se ke smíchu. "Vůbec ne skleslá. Dobře, pokračujte, jde vám to skvěle. Já půjdu malovat. Nemůžu přijít o světlo."

Rychle napochodovala do garáže a v zádech cítila jeho upřený pohled.

Bylo kolem třetí, když odtrhla pohled od malířského stojanu. Sundala si kšiltovku a hřbetem ruky si otřela zpocené čelo. Odstoupila a pozorně si prohlížela svůj výtvor. Otočila se ke krabici s potřebami a nadskočila. Na barvách ležel talíř se dvěma zapečenými sendviči - se šunkou a rajčetem a se sýrem a nakládanými okurkami - pečlivě přikrytý papírovým ubrouskem.

***

Zvykli si jíst společně, střídali se při vaření - nebo prostě podle nálady. Victoria, kterou vaření nikdy doopravdy nebavilo, pátrala na internetu po receptech. Velmi jednoduchých a základních receptech - nechtěla, aby měl nějakou falešnou představu. Profesor Lamb vždy chodil přesně na čas, byl vždy zdvořilý a vždy střídmě chválil její kulinářské snahy. Mluvil o své práci, občas živě, občas několika slovy, umyl nádobí a odešel, couraje se ve svých fialových papučích. Vypadalo to, že ho babiččina šála již neznepokojuje. Jednou ho Victoria viděla u skleníku. Stál před vstupními dvojitými dveřmi, díval se na masivní zámek a v prstech zamyšleně otáčel těžkým klíčem (který předtím viděla v garáži). Bez dechu čekala, ale otočil se k odchodu, strčil klíč do kapsy a odešel do přístavby.

Jednoho dne se vrátila z nákupu a zaklepala mu na dveře. Profesor otevřel celý neupravený.

"Vaše výsosti. Omluvte mou neupravenost. Neočekával jsem návštěvníky. Zuří tu bitva."

"Tohle s vámi udělal svatý John Chrysostom?"

Zmateně povytáhl obočí. Victoria prstem zaklepala na černou skvrnu na strništěm pokryté bradě.

"Potřebujete nějaký odlakovač nebo něco?" zasmála se a sledovala jeho marné pokusy zbavit se skvrny za použití displeje jeho telenou místo zrcátka a proklínání té zatracené nespolupracující tiskárny.

"Čemu vděčím za vaši návštěvu, ma'am? zakrákal s obočím zlostně staženým.

"No, tomuto." Victoria vytáhle ze své nákupní tašky plastový pytlík a vyndala z něj pár obyčejných pánských sandálů na suchý zip. "Nejsou nic moc, omlouvám se, ale jiné neměli. Máte tak deset, deset a půl?"

"Asi tak," přitakal pomalu, vzal si od ní dárek a na minutu se odmlčel. Oči upřené na ni. "Myslím, že by z vás byla skvělá matka," dodal a konečně uhnul pohledem. "Skvěle se staráte dokonce i o někoho, koho nemůžete vystát."

"Jasně. Nenávidím děti. A navíc: za prvé vás můžu vystát, jinak už bych vám dávno dala něco do kafe a za druhé, nejste to vy, o koho se starám." Victoria si povzdechla a vstoupila do místnosti. "Už nemůžu vystát pohled na ty papuče, pořád mi naskakují ty… představy."

Profesor se ušklíbl. Kdykoli nasadil tento zvláštní úšklebek - zároveň samolibý a rozpačitý - Victoria, která si myslela, že ho konečně pochopila, roztřídila a zařadila, se najednou cítila ztracená, rozzlobená a hluboko v srdci odzbrojená.

"Ehm. Také jsem vás chtěla varovat. Zítra mě přijede navštívit kamarádka. Neřekla jsem jí detaily vašeho pobytu zde, takže se neopovažujte něco vybreptat."

William Lamb předstíral, že se hluboce urazil.

"Vaše výsosti, pokud mohu, jsem muž výjimečného taktu…"

Victoria skepticky zahučela.

"Ma'am, jsem dospělý, vzdělaný muž, univerzitní profesor…"

"Uvidíme. Dobře, tak dál, ukažte mi to vaše nádobíčko."

Profesor drze vyklenul obočí a otevřel ústa, vyzařovalo z něj pobavení. Aniž by o tom Victoria přemýšlela, okamžitě mu zakryla pusu rukou. Oba ztuhli v nepřirozené pozici a zírali na sebe - on s úžasem v široce otevřených zelených očích, ona s panikou, když na dlani cítila vlhké teplo jeho rtů. Jejímu mozku trvalo dvě nekonečné sekundy, než vyslal zoufalý příkaz jejímu tělu. Bleskově stáhla ruku zpět.

"Vaši tiskárnu! Ukažte mi vaši tiskárnu."