Kapitola 3

Kapitola 3

---

Nancy vlak měl přijet o půl druhé. Victoria nervózně čekala na nádraží v Penrithu, aby ji vyzvedla. Možná se obávala, že přítomnost nejlepší kamarádky by jí mohla připomenout velký svět, který opustila, a vyvolat v ní pochyby. Možná předpokládala, že bude kárána nebo přesvědčována, aby se vrátila - nebo souzena kvůli své zvláštní… společnosti. Na druhou stranu, proč by se kvůli tomu poslednímu měla stydět? Toho bastarda sem ani nezavolala, ani nepozvala. Každopádně k čertu s ním. Dnes ráno ji opět vytočil, když se neukázal na snídani. Když pro něj Victoria šla, našla dveře přístavby zamčené. Klepala a nic. Kam zmizel? Má pro něj vařit oběd nebo ne? Nebylo to kvůli tomu, že ho den předtím přivedla do rozpaků, že ne? Nevypadal jako ten typ, co by měl problém s rozpaky… Nemohl nadobro beze slova odjet, nebo mohl?

"Nechala jsi nás v pěkné kaši, kámoško!" Blonďaté tornádo ji téměř srazilo k zemi a obkroužil ji. Victoria vyprskla smíchy. Všechny její obavy byly zapomenuty. "Celé oddělení je stále vzhůru nohama!"

Nancy nastoupila do Hannover Industries, když Victoria, které bylo blahosklonně dovoleno vybrat si oddělení, kde bude v budoucnu nevyhnutelně povýšena, již rok pracovala jako junior designer. Mladé ženy se spřátelily, a přestože Nancy byla po sedmi letech pouhý manager kanceláře, zatímco Victoria byla povýšena na vedoucí oddělení, jejich přátelství to neovlivnilo. Sdílely spolu vše: od existenciálních úzkostí a krizí identity, po oblečení a make-up, srdcervoucí příběhy týkající se jejich rodin a mužů (Nancy si dělala legraci, že Victoria byla dobrá při míchání posledně zmíněných dohromady, když narážela na její vzdálené příbuzenské vazby s Albertem). Nebo téměř vše. Victoria nezahrnula podrobnosti babiččina osobního života do dlouhých textovek, které z Lake District posílala.

Nancy se nemohla zúčastnit pohřbu, ale spěchala za Victorií, jakmile si vzala dovolenou. Cesta z Londýna do Melvicu nebyla až tak dlouhá, jako spíše komplikovaná. Jedinou veřejnou dopravou v Melvicu byl autobus z Cockermouthu a nejbližší letiště od Cockermouthu bylo Carlisle. Naneštěstí Nancy nesehnala letenku na ten jediný denní spoj, takže zbývaly možnosti řídit nebo dojet vlakem do Penrithu. Soudě podle její podezřele skvělé nálady, se Nancy rozhodla dobře.

"No, jak ses měla? Omlouvám se, že jsem nemohla přijet dřív," prohlásila vážnějším tónem a pozorně si prohlížela Victoriinu tvář. Před odchodem z domu strávila Victoria několik minut před zrcadlem v koupelně, přehrabávala se ve své toaletní taštičce, ale nakonec ten nápad zapudila. "Stojí to za hovno, co?"

"Nevím, jestli je to ten správný výraz," zavrtěla hlavou nejistě. "Je to komplikované."

Vzduch kolem Nancy téměř viditelně jiskřil, a zatímco vzrušeně klábosila a přeskakovala mezi drby a nadšenými chvalozpěvy na pitoreskní krajinu Cumbrie za oknem auta, šířila se kolem ní výrazná vůně alkoholu.

"Ach, hádej, kdo se minulý týden vrátil z Mo…"

"Nancy!" zaprosila Victoria a vytrhl kamarádce z ruky zapalovač. "Za prvé, zpomal, prosím. Za druhé, Alex mi už volal a za třetí kouření v uzavřených prostorech není právě teď dobrý nápad. Je to jako bys kouřila na benzínce. Kdy ses vůbec stihla opít a k jaký příležitosti?"

"Ach, tohle. Nic moc se neděje, jen něco slavím," prohlásila Nancy s naučenou nonšalancí a strčila Victorii pod nos levou ruku, aby viděla prsteníček s elegantním diamantem zasazeným do platiny.

"Nemyslela jsem si, že McDonalds má tak vybraný vkus," zalapala Victoria hraně po dechu a zasmála se, když ji Nancy hravě udeřila pěstí do ramena. "Au. Omlouvám se, Mackintosh? Macbeth?

"Není od Anguse, je od Charlieho!"

"Charlieho! Díky bohu! Vítězství Francatelliho a zdravého rozumu. Itálie - Skotsko 3:1! Ať žijí lasagne, do koše s haggis!"

"Vic, uvědomuješ si, že ten výběr nikdy neexistoval, že jo? Nikdy jsem nepotřebovala nikoho jiného než Charlieho. Jen to musel pochopit a přijmout, že mu nebudu dělat ženu v domácnosti."

Victoria zalétla pohledem k Nancy a jejímu najednou vážnému výrazu a zastavila.

"Hej, hej, hej, co se děje?"

"Já jen… já jen nechci, aby sis myslela…. nikdy jsem Anguse ani nepolíbila, víš? Věříš mi?"

"Věřím, samozřejmě že věřím. Mám z vás radost." Victoria pohladila kamarádku po ruce a povzbudivě se zeptala: "Slavili jste těsně předtím, než jsi nastoupila do vlaku, že? A ve vlaku jsi ve slavení pokračovala. Je to tak?"

"Je!" přikývla Nancy nadšeně. "Jsem prostě tak šťastná, víš?"

Victoria se zasmála a nastartovala auto.

"Já vím. Vidím to a taky to cítím!"

***

"Alespoň konečně můžu zaparkovat auto v garáži," pomyslela si popuzeně, když vjížděla do jejich ulice. Ale garáž byla opět obsazená profesorovým autem. Zasténala a udeřila hlavou do volantu. Nancy, která po výjezdu z Cockermouthu usnula, při náhlém zatroubení vyskočila.

"Nespím, paní Jenkins!" zamumlala a narovnala se.

Victoria se i přes vnitřní bouři zasmála.

"Záblesky z Vietnamu?"

Paní Jenkins byla přímou nadřízenou Nancy. Victoria v té době již téměř rok vedla oddělení designu, ale také se trochu bála ženy nejistého věku s neměnným kyselým výrazem v kulatém obličeji, přísnými požadavky na disciplínu a drakonickým tresty za jejich porušení. Nancy, která ráda pařila nejenom o víkendech, se častěji než kdo jiný stávala objektem pozornosti paní Jenkins. Ta sice již před dlouhou dobou odešla kvůli rodinným důvodům, ale trauma stále přetrvávalo.

"Už jsme na místě?" Nancy se slastně protáhla a vyhlédla z okýnka. "Proč ten povyk?"

"Ach, to je jen vedlejší účinek," zamumlala Victoria.

Profesor seděl velmi věcně v zahradě a když je zahlédl, elegantně se postavil. Victoria cítila, jak ji zaplavuje rozhořčení. Byl dohladka oholený, vlasy měl upravené. Na sobě měl námořnicky modrou polokošili, jejíž krátké rukávy odhalovaly nečekaně vypouklé bicepsy, tmavě šedé džíny a mokasíny v barvě kávy.

"Mohl bys mě prosím příště varovat, až pojedeš pryč, abych tu neseděla a nečekala na tebe jako idiot?" vyštěkla, aniž by pozdravila a prořítila se kolem něj k verandě. "Ani nevím, jestli tu bude dostatek jídla."

"To je v pořádku, nemám moc hlad."

Profesor ji pomalu následoval a ohlížel se při tom na velmi zmatenou Nancy.

"Ach, chápu, byl jsi nejenom oblečen, ale také nakrmen…" Takhle nemohla mluvit ona, musel ji posednout nějaký démon. "Není divu, že jsi odtud vypálil, aniž bys nechal zprávu."

"Odpuste mi, ma'am, musel jsem vyřídit důležitou záležitost."

Victoria na něj vrhla přes rameno opovržlivý pohled.

"To bez pochyby."

Zamračil se.

"Navštívil jsem někoho v Cockermouthu a myslel jsem si, že bych měl trochu obnovit svůj šatník, protože kdybys mi příště koupila spodky, má sebeúcta by to nemusela přežít."

Zvuk přidušeného zakašlání je oba přinutil otočit se. Victoria zrůžověla. Démon v ní zasyčel, ale zůstal z ticha. Schoulil se do vrčící černé koule.

"Ach. Ehm. Um. Tohle je Nancy, Nancy Skerrett. Nancy, tohle… to… však víš…"

Profesor si založil ruce na hrudi a viditelně si užíval její rozpaky.

"Však víš. Babičky kolega, o kterém jsem ti říkala," zasyčela Victoria, aniž by se na něj podívala.

"William Lamb." Podal jí ruku. "Můžete mi říkat M."

"M-m…" Nancy stále držela jeho ruku a prohlížela si ho s téměř střízlivým oceňujícím výrazem. "M. Z tajných služeb jejího veličenstva?"

Profesor se zasmál. "Jistým způsobem. Tak mě její veličenstvo," kývl k Victorii, "oslovuje."

"O čem to blábolíš, ty nesnesitelný chlape?" zeptala se pobouřeně. "Kdy jsem ti tak řekla?"

"Doslova pokaždé, když mě oslovíš. Neustále říkáš Um nebo Ehm. Dřív jsem si myslel, že je to, však víš, jen plevelné slůvko, ale pak se mi to nějak začalo líbit. Myslím si, že to ke mně pasuje."

"Jsi dospělý, vzdělaný muž, univerzitní profesor…"

Nancy otáčela hlavu ze strany na stranu jako při tenise a se zájmem sledovala, jak jsou její kamarádka a cizí, ale božsky vypadající muž, zabraní do zdánlivě nevyprovokovaného handrkování.

***

"A vaší ženě nevadí, že žijete zde?"

"Nemyslím si, že by jí na tom záleželo."

"Ach, budu hádat - odcizili jste se, váš vztah je chladný, nerozumí vám a nikdy vám nerozuměla."

"Ach, zcela určitě je chladná."

"Takže ji stále milujete?"

"A vždy budu. Je matkou mých dětí."

"Máte děti?"

"Měli jsme. Chlapce a dívku."

"Měli?"

"Oba zemřeli."

"Jste zajímavý muž. Sdílíte tu takové hluboce osobní věci s úplným cizincem. Nejsem si jistá, jestli vám něco z toho věřím."

Victoria, která sledovala tento spontánní výslech zpovzdálí a nebrala ho vážně, se už nemohla udržet.

"To je dobře. Neposlouchej ho."

Profesor se ušklíbl a s cinknutím odložil vidličku. Upřímná mechová zeleň jeho očí se zakalila a ztmavla.

"Chcete, abych vám vyprávěl příběh?"

"Ne, nechceme," odvětila Victoria rychle a tahala Nancy za rukáv.

"Ale ano, chceme!" namítla její kamarádka vzdorovitě, jedním lokem dopila svou sklenici a opřela si lokty o stůl. Možná že víno k obědu nebylo ten nejlepší nápad.

Profesor se posadil zpět na židli.

"Byl jednou jeden mladý pětadvacetiletý muž z vážené dobře zaopatřené rodiny. Právník se zářnou budoucností, krásnou talentovanou manželkou a rozkošným chlapečkem. Takže žil a užíval si svůj život. I když ten mladý muž zjistil, že jeho chlapeček je tak nemocný, že potřebuje speciální péči a pozornost, nezlomilo ho to. Jistě neexistovalo nic, co by spolu nezvládli. Opustil svoji právnickou firmu a začal učit na univerzitě, protože tak mohl trávit víc času se svou rodinou. Stejně vždy cítil větší sympatie vůči starověkým Řekům, Římanům a Byzantincům než vůči majetkovému právu. Mimoto měl na univerzitě skvělé kolegy a našel si tam nové úžasné přátele. Věci se vracely zpět do normálu - nebo to tak novému profesorovi připadalo. Až do té doby, než přistihl svou milovanou manželku s jedním ze svých skvělých kolegů, který na univerzitě učil kurz romantických básníků. Ve své vlastní posteli." Sklouzl pohledem z Nancy, která hltala každé jeho slovo, na Victorii.

Měla pocit, že by měla něco udělat, něco říct, zastavit ho, ale seděla tiše jako kdyby okouzlená jeho klidným chraplavým hlasem a svou vlastní touhou vědět.

"Podle všeho profesor, který věnoval všechen svůj čas svému speciálnímu dítěti, zanedbával svou manželku, která nebyla o nic méně speciální, přestože v jiném ohledu. Alespoň to si říkal. Následoval křik, pláč, upřímné rozhovory… Jeho žena se kála a prosila o odpuštění a on jí ho s úlevou dal. Brzy zjistili, že se stanou podruhé rodiči. Byl radostí bez sebe. Na rozdíl od své ženy. Pokoušel se ji přesvědčit, že jejich dcera - a bude to dcera, prostě to věděl - nebude nezbytně stejná jako jejich syn. A i kdyby byla, milovali by ji míň? Když to řekl, jeho žena se na něj podívala s takovou hrůzou v očích… A on ji odvezl do nemocnice. Později, když ji opět přistihl s tím samým kolegou v jejich posteli…"

"Profesore…" Našla dostatek odvahy jenom na jedno slovo. Nancy vypadala jako zhypnotizovaná. Oči měla upřené na profesora.

Předklonil se, zabubnoval prsty o desku stolu a pokračoval.

"Tiše odešel z ložnice, došel do dětského pokoje, oblékl svého syna, sbalil mu batoh a odvezl ho ke své matce. Později si našel byt, a i s chlapcem se tam přestěhoval. Našel pro něj dobrou spolehlivou chůvu, která měla požadované zkušenosti. Občas… občas se cítil osamělý a zahořklý. Jeho žena se ho nikdy nepokusila kontaktovat, ani aby se alespoň zeptala na syna. Ale nakonec to vše začalo vypadat… nadějněji. Měl… kamarádku na univerzitě. Byla to úžasná osoba, žena s brilantní myslí a přitažlivou krásou, s dobrým srdcem, vyrovnaná… velkolepá. Celým svým srdcem milovala hudbu a exotické květiny," profesorům hlas zjemněl a zněl téměř toužebně. Victoria sklopila oči. Poznala portrét, který maloval. "Jednou se jí dokonce zdálo, že když zpívala árii, tak ji doprovodil samotný Mozart.[1] Začal pracovat ve skleníku v jejich domě na venkově, kde vyšlechtil nový druh jihoafrické květiny vypadající jako pták z ráje a pojmenoval ji po ní…[2] Vše bylo výborné, až na to že ta žena byla vdaná. Její manžel byl smrtelně nemocný a ona se o něj obětavě starala. Nesvěřila tu povinnost nikomu. V jejich… přátelství nacházela rozptýlení a útěchu. Ale léčba nezabírala a lékaři to vzdali. Doporučili jí, aby pacientovi dopřála co největší pohodlí do té doby, než přijde jeho pomalý a nevyhnutelný konec. Zvážila svá pro a proti a rozhodla se odstěhovat na venkov, kde se mohla o svého manžela starat v klidu a míru na čerstvém vzduchu. Občas jezdila přednášet do Londýna jako hostující profesor. Náš hrdina nemohl přijmout nový řád věcí. Dlouho ji jezdil navštívit. Byla stále stejně milující, ale jednoho dne ostny svědomí porazily její osamění a lítost a ona ho požádala, aby ji již nenavštěvoval, pokud nebude jezdit pouze jako přítel a kolega. Co mohl dělat? Jeho syn, jeho milovaný chlapec zemřel několik měsíců předtím. Jeho žena, se kterou se nikdy nerozvedl, se zabila rok předtím, když ji opustil milenec. Nemohl přijít i o svou kamarádku. A přesto o ni přišel. Když její manžel zemřel, zpřetrhala s ním všechny styky a on se neodvážil přijet bez pozvání. Možná že to tak byla spravedlivé - koneckonců, byl lepší než jeho zemřelá žena? Možná jen dostal to, co si zasloužil. Drby a klepy ho následovaly kamkoli šel. Našel si práci na jiné univerzitě. Stal se z něj sobecký cynik a narostla mu hroší kůže. Až na jednu výjimku. Jakákoli zmínka o romantických básnících a jménech John a Gordon v jakékoli kombinaci mu stále vyvolávala žaludeční křeče."

William Lamb zvedl vidličkou plátek šunky, strčil si ho do úst, pečlivě ho rozžvýkal a polkl. Victoria měla pocit, jako by její srdce a plíce sevřela neviditelná ruka. Jak se mohl usmívat, když i ona cítila takovou bolest, jen když to slyšela? "Takže mi řekněte nyní, dámy, myslíte si, že osobě s takovouto minulostí záleží na tom, co si o ní myslí ostatní lidé?"

***

Unavená dlouhou cestou a skleslá profesorovým vyprávěním, se Nancy rozhodla, trochu si po obědě odpočinout. Victoria zavřela dveře od ložnice pro hosty a zamířila do kuchyně, kde profesor pilně myl nádobí. Opřela se o granitový pult s pocitem, že by měla něco říct a neschopna najít slova. Jak vůbec najdeš sílu otevřít každý den ráno oči?

"Nemyslím si, že jsi cynický. Nebo sobecký. A nemáš hroší kůži."

Voda přestala cákat. Viděla, jak profesorova ramena ztuhla. Prosím, neotáčej se, pomyslela si. Nevím, co dělat, pokud se otočíš.

Přikývl.

"Škoda," zachraplal.

"No, občas umíš být pěkný pitomec," vyhrkla bez přemýšlení a zavřela oči. Byla na sebe naštvaná, ale on se zasmál. S úlevou se usmála. Nyní byli na známé půdě. "Ale myslím si, že je to obranný mechanismus. Co na to říká tvůj terapeut?"

"Že bych měl míň přemýšlet a trávit víc času venku." Otočil se a utíral si ruce do utěrky. "Nechceš se mnou jít na vycházku?"

"Co, teďka?"

"Máš jiné plány? Vypadá to, že tvoje kamarádka to přehnala s… obědem, pro tuto chvíli je pro ni postel tím nejlepším společníkem."

"No, chystala jsem se vytáhnout malování, ale abych byla upřímná, mé poslední pokusy nebyly obzvláště inspirativní…"

"Jasně!" Profesor se plácl do čela. "Úplně jsem zapomněl! Prosím, vaše královská výsosti, následujte mě."

Victoria ho zaujatě následovala na zahradu. Profesor vyběhl po schodech do přístavby a znovu se objevil s plastovou taškou s nápisem "Výtvarné potřeby Cockermouth".

"Náhodou jsem v garáži narazil na tvůj seznam."

Victoria vytáhla náhodnou tubu s barvou. Blankytná.

Profesor naklonil hlavu a zadíval se na jasné nebe bez mraků.

"Nebesky modrá." Zamžoural a střetl se s jejím pohledem. "Budeš ji potřebovat, jestli se někdy pokusíš namalovat autoportrét."

Victoria se usmála. Byla trochu ztracená.

"Děkuji. Máš na mysli letní krajinu."

"Mám na mysli autoportrét." Povzdechl si a trochu plaše dodal: "Soudě podle tvých vlasů ses dlouho nedívala do zrcadla, takže jsi zapomněla barvu vlastních očí."

Victoria ho přátelsky plácla do ramena.

"A ty jsi mistr lichotek, že?"

"Krásná, inteligentní a talentovaná žena jako ty lichotky nepotřebuje. Během smutečního obřadu jsi vypadala perfektně, ani vlásek mimo účes, bezchybný make-up a ty šaty podtrhovaly tvou postavu. Byla jsi vzorem trpělivosti a zdvořilosti ke každému, kdo tě z jakéhokoli směšného důvodu oslovil. Díval jsem se na tebe a přemýšlel o tom, jak moc vypadáš jako Charlotte." Victoria sebou trhla. Z nějakého důvodu ji to přirovnání vyděsilo a znechutilo. Její vzhled byl vždy dokonalý, její způsoby a chování uhlazené a bez chybičky - no s výjimkou toho zřejmého, samozřejmě. A vždy byla zoufalá. Nikdy nebyla šťastná. "Díval jsem se na tebe a přemýšlel, jak nešťastná musíš být. Ano, uvědomuji si, že to musí znít zvláštně, zvlášť když to ze všech lidí říkám zrovna já." Zasmál se. "A pak jsi vyskočila z té řeky…" Když si všiml Victoriiných rudých tváří, zarazil se. "Dobře, vyskočila jsi z domu a v tom chlupatém županu vypadala jako malý rozčepýřený vrabec, dala jsi mi kávu, vyhrožovala mi rýčem, udělala jsi mi snídani a vše mi vracela, tak jak jsi to dostávala… Vůbec nejsi jako ona. Jsem si jistý, že i když teď nejsi šťastná, nejsi ani zoufalá. A jednoho dne budeš určitě šťastná."

Victoria si pohrávala s růžkem plastové tašky a neodvažovala se mu pohlédnout do očí.

"A teď, co ta vycházka, kterou jsem navrhoval?"

"Jenom když pojedeme na kole," podívala se na něj nakonec.

"Nemám kolo."

"Dobře, tak ty půjdeš a já pojedu. Celé věky jsem na kole nejezdila a nemůžu se toho nabažit! Nebo se můžeme střídat!"

---

[1] Jedná se o odkaz na událost, kdy Mozart, jako mladý chlapec vystupoval s královnou Charlotte Meklenbursko-Střelickou, babičkou královny Victorie. Královna Charlotte byla velkou patronkou umění.

[2] Opět vychází z pravdivé události. Latinské jméno této květiny je Strelitzia reginae, česky strelície královská a odkazuje na královnu Charlotte (Střelická - Strelitzai a reginae - královna).