Kapitola 6

Kapitola 6

---

"No?" přemohla ji konečně zvědavost. Už se dostali přibližně tři sta metrů od mramorového kolosu budovy městské rady, ale profesor stále mlčel.

Tázavě povytáhl obočí.

"Mel+Vic?"

"Ach, to." Profesor se ušklíbl a zabořil ruce do kapes džínů. "Přemýšlej o tom."

"Jestli mi to nechceš říct, nebo jestli to nevíš…"

"Victorie, jsem univerzitní profesor."

"No ne!" zalapala po dechu výsměšně. "To není možné! Proč jsi to neřekl? Dobře, jdu domů."

"Věř mi," uklidňoval ji trpělivě a chytil ji za loket, aby jí zabránil, aby se k němu otočila záda. "Poznám, když student ví odpověď na otázku, ale je příliš líný na to, aby se nad tím zamyslel. Tak nějak mám pocit, že na tvém vzdělání se nešetřilo a přinejmenším víš, že v roce 1842 v této zemi vládla královna Victoria. Připomeň mi, jak se královna Victoria jmenovala?"

"Velmi vtipné." Pokrčila rameny. Profesor se s ní nehádal.

"Dobře. A jak se jmenoval její ministerský předseda?"

"Nepamatuji se. Měla jich mnoho."

"Ten první."

Victoria se zamračila. "Melbourne?"

"Tak přece jen to nebylo mrhání rodinnými penězi!"

"Jo, jasně. Před několika lety běžel v televizi seriál. Já ho neviděla, protože mám lepší věci na práci, ale holky v kanceláři celé měsíce slintaly a vzdychaly. Melbourne tohle, Melbourne tamto… Myslím, že jsem nikdy předtím nebyla svědkem takového nárůstu zájmu o britskou historii."

"To je důvod, proč bychom měli oceňovat nízké formy umění. Dobře, takže co mi můžeš říct teď?"

"Že jsi snob?"

"Myslím o Mel+Vic."

"To je nesmysl," odfrkla si Victoria. "To je nemožné. Nebyl ve skutečném životě dostatečně starý na to, aby byl jejím dědečkem?"

Profesor pokrčil rameny. "Kdy to zabránilo drbům a fámám? Nebo lásce, když na to přijde."

Byla to jen její představivost nebo v té poslední větě zaznamenala náznak povzdechu? Pokradmu se na něj podívala. Jeho tvář byla klidná, ale tak nějak smutná a zamyšlená. Její srdce při tom pohledu ztěžklo a propadlo se jí až do žaludku, visící na provazcích cév. Stále… ach ne, nezacházej tam. Zavrtěla hlavou a sardonicky podotkla: "Vsadím se, že ta takzvaná legenda vznikla kvůli tomu seriálu. Jakou jinou zábavu, než sledování televize tu lidé vůbec mají…"

"Až budeš zvolená do městské rady," usmál se na ni, "můžeš do Melvicu přinést skutečnou kulturu."

Victoria se zasmála. "Dobře, už ses pobavil a teď mi pomoz. Potřebuji nápady. Co udělám s Pengem? Mám ho vydírat? Podplatit? Řekla bych, že s lidmi jako je on funguje uplácení nejlíp."

"Tvůj dědeček by byl na tebe tak pyšný," přikývl profesor. "Přál bych si, abych mohl říct to samé o tvé babičce."

Victoria se zarazila a vzhlédla k němu. William Lamb jí pohled vracel s absolutní upřímností a v jeho očích zářilo tolik tepla a důvěry, že se musela pousmát.

"V tom máš pravdu."

Profesor stále nic neříkal.

"No a co mám dělat teď? Jak člověk postupuje při… sběru podpisů?"

***

Sehnat deset podpisů registrovaných voličů bylo snadné. Lidé z Melvicu znali a respektovali Charlotte a Sofii a mnoho si pamatovalo Victorii, která sem od chvíle, kdy začala pracovat v rodinné firmě, nejezdila, jako malou rozkošnou holčičku s buclatými tvářičkami, a pak jako mrzutou, ale vždy zdvořilou a nápomocnou dívku. Nyní ji místní začínali poznávat také jako sebevědomou mladou ženu, která si zvolila péči o jejich malé městečko místo úspěšné kariéry ve velkém městě, a které byla ochotná pracovat jako jedna z nich, i hned připravená přiložit své jemné ruce k dílu.

"Uvidíš, že jednou z tebe uděláme ministerskou předsedkyni," zasmál se profesor, když ji doprovázel domů z volební komise. "Děsí mě představa, že by Margaret Thatcher a Theresa May mohly zůstat jedinými ministerskými předsedkyněmi v historii Velké Británie. Jak jsi na tom se schopností mluvit na veřejnosti?"

Později si bude pamatovat následující týdny jako jedno z nejrušnějších a nejšťastnějších období svého života. Procházela celé město, ptala se obyvatel na jejich potřeby, trpělivě a zaujatě naslouchala každému z nich a slíbila, že udělá, co bude v její moci, aby Melvic vzkvétal. Účastnila se různých akcí města a pomalu se zamilovávala do svého starého domova. Profesor, pokud neměl nějaké vyřizování v Londýně, jí stál pořád po boku, a pokud ji na chvíli zneklidnil nějaký vzteklý nebo podezíravý výkřik z davu, stačilo jí jen pohlédnout mu do očí, a opět v sebe získala důvěru.

Penge, jehož volební období končilo, a který byl vyděšený vyzyvatelem, jí neustále házel klacky pod nohy. Avšak všechny jeho neobratné pokusy o sabotáž byly rozdrceny, když Victoria našla nečekaného patrona a podporovatele v učitelce zeměpisu Louise Lehzen, která přestože se v Melvicu narodila a nikdy ho neopustila, nikdy nebyla mezi místními příliš oblíbená. Považovali starou pannu za arogantní a hašteřivou a za zádi jí říkali "Baronka" - všichni kromě Penge. Penge jí tu přezdívku vmetával přímo do tváře a jejich střety na městských setkáních byly legendární. Zajímavé na tom bylo, že po městském setkání, si sedli do kavárny ke stejnému stolu, vypili spolu láhev brandy a rozešli se každý svou cestou, aniž by spolu promluvili slovo. Tak tomu bylo přinejmenším do doby, než měl Penge slabou mrtvici. Louise navštěvovala svého (ne)přítele v nemocnici a poté pečlivě sledovala, co jí nebo pije pokaždé, když se dostal do jejího zorného pole. Penge odpovídal tím, že jí sebral cigarety pokaždé, když ji viděl zapálit si a nosil jí těžké nákupní tašky. Nic z toho nesnížilo intenzitu jejich hašteření.

Říkalo se, že když byli velmi mladí, měli spolu románek. Nikdo nevěděl přesně, jestli tehdy Penge pohrdl Baronkou a vzal si pozdější paní Pengeovou nebo jestli ona odmítla Penge jako nevhodný materiál na manžela. Ať už to bylo jakkoli, plamen jejich kontroverzního vztahu, udržovaný vzájemnými urážkami, tichým společným popíjením a neochotnou, ale vytrvalou péčí, plál stejně jasný a žhavý jako v předchozích letech. Lidé se domnívali, že to může skončit buď svatbou nebo vraždou. Ti dva se znali líp než kdokoli jiný a Victoria, která se koupala v moři Louisiny nevyužité mateřské lásky, získala z nového zdroje mnoho užitečných informací. Byla si vědoma, že bezděčně napomáhá dalšímu roztáčení staré spirály lásky a nenávisti, a proto se pevně rozhodla, že ty informace použije pouze v sebeobraně.

"Mazánci" tety Sofie byli také skvělá pomoc. Měli na jejím úspěchu osobní zájem. Také je povzbudila profesorova zdánlivě ledabylá poznámka, že známky nejsou to jediné, k čemu přijímací kanceláře univerzit přihlíží.

První volební řeč jí dělala problémy. Profesor, který se nemohl dívat, jak trpí, jí nabídl pomoc, ale Victoria se jen usmála a zavrtěla hlavou. Potřebovala to zvládnout sama.

Poslední den v červenci se Victoria vrátila z městské zemědělské výstavy, kde otevřela soutěž o nejlepší plnovous, pak se zúčastnila přespolního běhu a padla vyčerpaná na pohovku v obývacím pokoji. Chvíli tam vyčerpaně bez hnutí ležela, když ucítila něčí přítomnost v místnosti. Napjala se a pevněji stiskla víčka - profesor odjel do Londýna brzy ráno a měl se vrátit až další den dopoledne.

"Poznám, že to jen předstíráš, víš," ozval se známý chraplavý hlas. Victoria se s trhnutím posadila a otevřela oči. Měl na sobě perfektně padnoucí třídílný uhlově šedý oblek, bílou košili a černé oxfordky.

"Pamatuješ si vůbec, kde žiješ?" zeptala se ochraptěle a nutila se nedívat se na vysokou elegantní postavu. "Mohl jsi alespoň zaklepat."

Profesor ani nemrkl. "Taky jsi mi chyběla. Co máme k obědu?"

Victoria poklepala na obrazovku svého telefonu, povzdechla si a položila nohy na podlahu, odhodlaná mu na to neskočit.

"Je po páté, takže k obědu máme večeři. Kterou vaříš ty. A já si jdu dát sprchu."

Rukou ze zvyku šáhla po přívěšku, ale nebyl tam. Victoria se zmateně zamračila. Trošku se zamyslela, a pak se otočila a začala hledat na podlaze. Klekla si na všechny čtyři a podívala se pod konferenční stolek. Ale přívěšek nebyl nikde k nalezení - a řetízek, na kterém ho nosila, také ne. Profesor ji od vchodu se zájmem sledoval.

"Co hledáš? Potřebuješ pomoc?"

Victoria se znovu bezděčně dotkla krku. "Vybavuješ si můj řetízek? Ten stříbrný?"

"Vaše výsosti, měla jste mi říct rovnou, že jste ztratila svou korunu!" Než se rozkoukala, profesor už klečel vedle ní a jestřábím pohledem prohlížel koberec. "Kde jsi ho měla naposledy?"

"Jasně si vybavuji, že jsem ho měla ještě po závodě…" Victoria nakrčila čelo a v mysli se vracela zpět cestou, kterou dnes absolvovala. "Zastavila jsem se na mostě, abych si stáhla vlasy do uzlu. Myslím, že v tu chvíli se mohl přetrhnout." Znovu si povzdechla. "Sakra."

"Byl hodně drahý? Nebo to byl dárek? Něco s citovou hodnotou?"

"Neřekla bych, že byl hodně drahý. A ani to nebyl dárek. Koupila jsem si ho sama. Vzpomínáš na ten den, kdy tu byl John?"

Profesor přikývl a prázdným pohledem zíral za ni.

"Dobře, koupila jsem ho následující den, když jsem se procházela po Cockermouthu. Viděla jsem ho ve výloze a vzpomněla si, jak jsi říkal 'Buď královnou!' a pomyslela si, proč sakra ne? Takže jsem si ho koupila. Nejspíš, abych si hýčkala svou pýchu a marnivost. Je to ode mě hloupé. Jaká královna. Takže je to správné, člověk by měl znát své místo a to všechno," zasmála se, ale smích jí odumřel na rtech, když si všimla jeho výrazu - tvrdý pohled a čelisti sevřené tak, že to vypadalo, jako by se mu měly začít drtit zuby. "Profesore, co se děje.?"

Aniž by řekl slovo, profesor se zvedl z podlahy a zamířil z místnosti.

"Williame!"

Zastavil se u dveří a otočil se na ni. Jeho oči, který byly před pouhou minutou hřejivé a jemné, byly najednou jako dva blesky a jeho rty byly sevřené do tenké, téměř neviditelné linky.

"Jdu na ten most, ma'am," pronesl pomalu a pečlivě vyslovoval každé slovo, jako by se snažil neprozradit potlačovaný vztek nebo bolest. "A až se vrátím s vaší korunou, slíbíte mi - ne, budete mi přísahat, že už o sobě nikdy nebudete mluvit tak znevažujícím způsobem."

Victoria ho následovala jako omámená ven. Na tvář jí dopadla jedna kapka a následně druhá, která ji probrala. Vystřelila za ním, ale déšť se spustil plnou silnou, bubnoval na okna, bušil jí do hlavy, bičoval její holá lýtka. Musela se schovat pod stříšku. Bezmocně si svírala hlavu.

O hodinu později, když prostřela stůl v obývacím pokoji, došla k oknu. Nebe tmavlo a klesalo níž a níž, naplněné těžkou vlhkostí. S hlavou v dlaních se posadila na pohovku. Cítila se tak ponuře a těžce, jak bylo venku. Něco jí zevnitř tlačilo na žebra, roztahovalo je od sebe. Chtěla plakat, a ještě víc chtěla, aby se profesor vrátil, aby se na ni už nikdy nepodíval pohledem jako před svým odchodem. Chtěla, aby už nikdy neodešel, aby…

"Ma'am."

Victoria vyskočila na nohy. Úplně promočený stál u dveří s jednou rukou na futrech a v druhé svíral pomačkané uhlově šedé sako. Čůrky vody mu stékaly z vlasů po obličeji. Doběhla do koupelny, vrátila se s ručníkem a podala mu ho. Profesor upustil sako, ale ručník si nevzal. Jeho oči ani na sekundu neopouštěly ty její. Přistoupila k němu blíž a stoupla si na špičky. Natáhla se k jeho vlasům, ale jenom ho zvládla udeřit loktem do ucha. Jemně její loket odtáhl. Klekl si na kolena a sklonil hlavu, jako by se klaněl. Třela mu vlasy ručníkem a čechrala tmavé kudrny. Sotva dokázala odolat nutkání zabořit do nich obličej a nerozplakat se. Pak si také klekla, vyhýbajíc se při tom jeho pohledu, a jemně ručníkem osušovala jeho obličej a krk, přejela jím po ramenou. Chytil ji za ruku a jemně ji sevřel, než ji zase pustil. Když ji otevřela, měla na dlani svou korunu, která se v potemnělém obývacím pokoji mdle leskla.

"Mohu?"

Přikývla, ale byla si stěží vědoma toho, s čím přesně souhlasí, ale věděla že ano, ano, může. Zavřela oči. Na hrudi cítila chlad stříbra a na krku teplo jeho prstů. Její srdce se třepotalo, třepotalo, vdechovala jeho vůni - nikdy si neuvědomila, že má svou vlastní vůni, že jeho vůni zná - nikdy by ji nebyla schopna popsat, ale okamžitě by ji kdekoli poznala. Znala ho. Už nebude pochybovat a už se nebude ohlížet do minulosti, jeho nebo její, prostě otevře oči a…

"Victorie," pronesl tím svým zvláštním hlasem. Zpod zamračeného obočí se na ni díval těma tmavýma, téměř hnědýma očima. Ten hlas, ten pohled znamenaly: "Musíme si promluvit." A pak: "Jsme příliš rozdílní, ty a já." A nakonec: "Už to dál nezvládnu."

Ucukla a téměř přepadla dozadu, ale vzpamatovala se a vyškrábala se na nohy. Mokrý ručník spadl na podlahu a vytvořil tam malý chlupatý kopeček.

"Měl… měl by ses osušit a dát si něco k večeři," prohlásila téměř bez zakoktání. Vyhýbala se jeho pohledu. A dokonce i jestli zrudla, tlumené světlo v místnosti to nejspíš skrylo, přestože její srdce bilo studem a zklamáním. "Dnes budu pozdě do noci v ateliéru. Uvidíme se zítra."

"Victorie."

"Tedy pokud chceš, samozřejmě," dodala spěšně, když už byla skoro u dveří, připravená se vrhnout do slejváku v naději, že ji to trochu zchladí. "Pozítří mám setkání s rodiči studentů, myslela jsem, že bys mi mohl pomoc připravit se."