Kapitola 5

Kapitola 5

---

Po hodině bezmyšlenkovitého pohrávání si se štětcem, Victoria sklidila malířský stojan. Její myšlenky se odmítaly soustředit na větve jabloně a tvrdohlavě se vracely k Williamu Lambovi. Procházela se zahradou. Zastavila se u hromady dřeva, kde se zamyšleně dotkla sluncem nahřátých špalíků. Avšak neměla příliš času se zaobírat způsobem, jakým se její nezvaný host vplížil do jejího života, protože ji z toho náhle vytrhl řev silného motoru, který se ozval od brány. Ten byl následován několika uši trhajícími zatroubeními a najednou byla zahrada plná hlasitých hlasů.

Oběhla dům a chytila se za srdce - cizí lidé v zelených montérkách vynášeli z babiččina skleníku sudy a květináče se zvadlými uschlými stonky a listy, strhávaly ze zdí přilnavé liány břečťanu, vyndávali rozbité sklo z rámů… Doběhla k mladému blonďákovi s tabletem v ruce, který stál kousek stranou od ostatních a zatřásla jím.

"Co se tu sakra děje? Co to děláte?"

Zmatený muž jí ukázal tablet. "Ehm, vyřizujeme objednávku? Ach bože, spletli jsme si adresu? Eddie!" zahulákal na řidiče, který se opíral o zadek dodávky zaparkované ve vratech. "Seš si jistej, že je tohle Cocker Street 15?"

"Tohle je Cocker Street 15, co tím chcete říct, objednávku? Jakou objednávku? Nic jsem si neobjednala, hned s tím přestaňte!"

"Victorie!"

Otočila se. Spěchal k nim profesor.

"Victorie, prohlásil trochu zadýchaně, chytil ji za ramena a pokoušel se ji odtáhnout od toho mladého muže. "To je v pořádku…"

"Tohle je tvoje práce?"

"Victorie, prosím, uklidni se. Můžu to vysvětlit."

"Kdo ti dal právo?"

"Victorie…"

"Kdo řekl, že si tu můžeš dělat, co chceš? Kdo si myslíš, že seš?" Chtěla ječet a ječet až do úplného ochraptění, dokud se jí nevrátí zdravý rozum, dokud se neoprostí od tohoto omámení, toho kouzla, které na ni seslal ten nemožný muž.

"Ehm… omlouvám se." Mladý muž se poškrábal na zátylku. "Vy jste byl včera u nás v kanceláři, že? Pane…" zadíval se do svého tabletu, "Lambe?"

"Ano, ano," přikývl profesor netrpělivě. "To jsem já. Mohl byste nám dát pět minut, pane…?"

"Paget. Můžete mi říkat Alfie."

"Pane Pagete, pět minut prosím. Víte, tohle je paní domu a já ji chtěl překvapit."

"Překvapit mě?!"

"Za chvilku ti to vysvětlím. Pět minut, Alfie."

"Jak si přejete," usmál se blonďák. "Chlapi, pět minut přestávka!" oznámil hlasitě.

Nezaujatě, jak kdyby se dívala na televizní obrazovku, Victoria sledovala, jak se blonďatý mladý muž jménem Alfie přiblížil k řidiči, dobře vypadajícímu tmavovlasému muži jeho věku, položil mu ruku kolem ramen a jemně mu rozcuchal vlasy. V případě některých lidí to vypadalo snadně a jednoduše. Kluk potkal kluka, zamilovali se, pracovali spolu, demolovali skleníky jiných lidí…

"Victorie."

Pomalu otočila hlavu.

"Jsem ochotný přiznat, že to překvapení bylo trošku moc."

"Zrovna ty," přerušila ho unaveně, "bys měl vědět, co pro ni ten skleník znamenal."

"Jen… jen mi řekni jedno. Chystala ses tam něco pěstovat?"

Victoria vybuchla smíchy. "Já a kytky?"

"Takže jestli to správně chápu - chtěla jsi tu ten skleník nechat stát jako věčný neužitečný památník? Victorie, jsou lepší způsoby, jak udržet vzpomínky na své milované naživu."

"Myslela jsem…" Slova vzdorovala, zasekávala se jí v krku. Polkla. "Myslela jsem, že bys mohl chtít…"

Profesorovi přelétl po tváři stín.

"Po tom všem… Doopravdy sis myslela, že bych mohl?"

Pokrčila rameny a špičkou boty hrabala v zemi.

"Jak mám vědět, co můžeš nebo nemůžeš?"

Na chvíli zavřel oči. Trhnul sebou jak kdyby bolestí.

"Chtěl jsem ho předělat na ateliér."

Victoria zvedla hlavu. "Co?"

"Ve skutečnosti to nebude moc pracné, maximálně dva nebo tři dny práce. Je potřeba vyměnit rozbité sklo, znovu vše připojit, zkontrolovat rámy, inventář…"

"Ateliér? Jaký ateliér?"

"Ateliér. Pro tebe. Teď je teplo, ale podzim přijde, než se naděješ. Přemýšlej o tom - potřebuješ místnost se spoustou světla. Je to perfektní."

Profesor dál popisoval její budoucí ateliér a ona na něj zírala, jako by ho viděla poprvé.

"…všechny své potřeby z garáže."

Naslouchala svému bušícímu srdci a ani necítila, že ji vzal za ruku a odvedl ji do skleníku.

"A s ohledem na design interiéru, předpokládám, že budeš vědět lépe…" Konečně si uvědomil, že neslyšela ani slovo z toho, co řekl a zarazil se. "Victorie? Co se děje?" Cítila, jak se jeho prsty jemně otřely o její tvář. "Proč pláčeš?"

Zamrkala a dotkla se tváře. Zmateně si prohlížela své mokré prsty.

"Já… já nevím. Proč?"

"Taky nevím. To tě můj nápad tak odpuzuje?"

"Ne, to jsem… Proč jsi… jak… proč tohle děláš? Všechno tohle?"

Chvíli nic neříkal.

"Víš, Charlotte byla dobrá ve všem, co dělala. Byla dobrá i v malování."

Victoria se zamračila.

"Byla dobrá, ale to bylo vše. Mnoho lidí je dobrých v malování. Na druhou stranu, ty máš dar. Viděl jsem tvé skicy v garáži a myslím, že toho vím o umění dost. Když ses napevno rozhodla opustit úspěšnou kariéru a pohřbít svůj manažerský talent v této plodné půdě, měla bys při nejmenším mít ty správné podmínky a nechat vyklíčit semínko svého druhého talentu, tak aby mohlo rozkvést a plodit. Považuj to za malý projev mé vděčnosti za tvou společnost a pohostinnost."

"Děkuji," zamumlala, a když zadusila malý plamínek zklamání, mnohem sebevědoměji dodala: "Měli by nahradit tu dřevěnou podlahu něčím, co se nebude tak kroutit. A také by některé okna měla být nejspíš z matného skla. Řeknu jim která."

Profesor se zasmál a zamával na lidi v montérkách, kteří netrpělivě čekali u náklaďáku. Alfie Paget neochotně sundal ruku z tmavovlasého řidiče. Ne, pro ni nebude nikdy nic jednoduché.

***

Telefonát od tety Sofie přišel ve velmi nevhodnou chvíli. Victoria právě vyprala šálu, která již neměla dlouho zůstat meruňková a připravila si barvy a štětec, které si koupila v Cockermouthu. Rozhodla se, že se ještě jednou podívá na tutoriál na YouTube.

Teta nezabíhala do detailu. Zněla velmi rozrušeně a požádala ji, jestli by mohla přijít a přivést Williama, až budou mít čas, ale čím dřív, tím líp. Victoria s povzdechem odložila barvy, před zrcadlem si učesala vlasy, na řasy nanesla řasenku, na rty téměř nepostřehnutelný růžový balzám, upravila si stříbrný přívěšek ve tvaru koruny na hrudi, strčila telefon do kapsy kraťasů a vyšla ven. Zamířila ke skleníku, kde Alfie a jeho tým efektivně pokládali novou podlahu. Za bránou našla profesora Lamba v zapálené diskusi o nadcházejících volbách s řidičem Eddiem, který, jak se ukázalo, byl Alfieho manželem.

"Omlouvám se, že přerušuji váš bezpochyby fascinující rozhovor," prohlásila. "Profesore, Sofie nás chce vidět."

"Nás?" zeptal se ustaraně. "Nás oba? Společně? Něco se stalo?"

Victoria pokrčila rameny. "Nás oba. Společně. Nejsem si jistá."

V Sofiině zahradě našli tucet zamračených teenagerů různého věku, kteří seděli u dlouhého stolu pod starou švestkou a nově příchozím ukazovali naprostý nedostatek úcty.

"Co si myslíš o těchto třinácti důvodech pro?" zašeptal jí profesor do ucha. Trhla sebou, přešlápla z nohy na nohu a snažila se zapudit husí kůži.

Ošklivě se na něj podívala.

"Napadlo tě někdy prvně přemýšlet, a pak až mluvit?"

"Je jich přesně třináct, spočítal jsem je."

"Profesore, je to televizní seriál o sebevraždách dospívajících."

Profesor zbledl a rozpačitě si odkašlal.

"Nevěděl jsem, že sleduješ seriály."

"Nesleduji. Jen náhodou vím, o čem právě tenhle je a když nevím, nepředvádím svůj jiskřivý smysl pro humor," zasyčela nelítostně někde z boku u jeho krku.

"To je v pořádku. A také rozumné." Těžce polkl s pohledem upřeným na její rty. "Jen bych si přál, abys nepředváděla své jiskřivé pěsti, když něco nevíš. Pořád mě bolí záda."

"Přece jsem se omluvila?!"

Děkuji, tetičko, pomyslela si Victoria, když se konečně objevila Sofie, vzala profesora za loket a usadila ho ke stolu. Opět přešlápla z nohy na nohu. Stále měla husí kůži. Bůh žehnej tvé zálibě ve vyrušování v nevhodnou chvíli.

Teenageři byli studenty jediné všeobecné střední školy ve městě, kde Sofia učila angličtinu a literaturu a vedla divadelní a umělecké kroužky. Profesor Lamb se zamračil, když vyslechl její žádost. Prosila ho o pomoc s podáním žaloby proti městské radě, která snížila financování školy.

"Sofie, myslím, že se příliš díváš na americká právní dramata."

"Jsou to talentované děti, potřebují se vyjádřit," pronesla teta Sofie chvějícím se hlasem. "Williame, prosím, alespoň nás nasměruj správným směrem."

"Ani to není moje specializace," povzdechl si profesor a velkou rukou si prohrábl vlasy. "A už je to strašně dlouho, co jsem právo dělal. Nevím, rodiče by mohli vyplnit stížnost na ministerstvu školství nebo řekněme demonstrovat před městskou radou. Žaloba není řešení."

'Talentované děti' se časem rozešly. Vyměňovaly si pohledy a zklamaně si šeptaly. Zůstali jenom tři, dva chlapci a jedna dívka. Nejspíš přátelé.

"Můj děda ani neví, že jsem v divadelním kroužku," prohlásil chlapec v červeném tričku se stříbrným cvočkem v levém uchu a odhrnul si přitom pramen vlasů z očí, zatímco nedbale ťukal do obrazovky telefonu.

"Ani že si nechal propíchnout ucho," doplnila hezká dívka s kulatým obličejem.

Chlapec s velmi krátkými vlasy a vážnýma očima v barvě chrpy, který vypadal o něco starší než jeho kamarádi, si podrážděně odfrkl a založil ruce na prsou. "Archibalde Brodie, když si má matka stěžovala tvému dědovi, řekl, že ti povaleči mohou přejít do Cockermouthu, pokud je jim jejich budoucnost u zadku."

Chlapec v červeném tričku si odfrkl. "Dobře, tím líp pro tebe, už si nebudeš muset vymýšlet výmluvy. Připomeň mi, co sis minule v Drumfred koupil? Řezačku skla?"

"A elektrickou vrtačku!" zahihňala se dívka. "Co se týče nářadí, je už náš Robert plně vybavený. Už se může ženit. Smůla, že je Eddie už zabraný."

"Co to má společné s Edwardem?" zeptal se vážný chlapec Robert a zrudl. "Ty mě tam dotáhneš, a pak fňukáš, že jsi neviděla Alfréda!"

"Sakra," zasmál se Archie, "to je telenovela. Mino, pokud ti to pomůže, kdyby ses narodila ve starých časech, Alfie by si tě určitě vzal. Naneštěstí nemám nic, čím bych mohl uchlácholit Roberta.

"Počkejte, přestaňte na chvíli žvanit," zamračil se na ně profesor. "Kdo je Archieho dědeček?"

"Předseda městské rady," vysvětlil Robert.

"Sofie," ozvala se Victoria, která byla až doposud potichu. "Mohu převzít umělecký kroužek. Můj ateliér je téměř hotový, dodám materiál a také můžu učit."

"Počkej, počkej!" zarazil ji profesor. "Victorie, pokud budeš takhle pokračovat, nevydrží ti úspory ani rok. Respektuji tvou nesobeckost, ale tohle je špatně. Potřebujeme jiný přístup. Viděli jste vůbec budovu městské rady? Je to ta nejhonosnější budova v celém Melvicu. Italský mramor, bronzové sochy… A to jsem ani nešel dovnitř. Kdy byla postavena?"

"Otevřeli ji v dubnu," odpověděla Sofia. "Předtím renovovali fontánu na náměstí, přestože byla postavena před dvěma lety."

"A předtím dřevěné figury zvířat, také na náměstí," doplnila ji Mina. "A z nějakého důvodu každý rok opravují most."

"Takže mají rozpočet na nepotřebné výdaje, zatímco budoucí generace divočí." Profesor zamžoural na Archieho. "Mladý muži, proč se nesnažíš dědečka ovlivnit?"

"Chtěl bych umřít zdravý, a ne jako mrzák," prohlásil chlapec chraplavě.

Victoria je poslouchala, stále hlasitěji však slyšela bušení vlastní krve, až nakonec nemohla jejich slova rozeznat. Jaký mělo smysl utéct, když se nic nezměnilo? Ne, tentokrát už neustoupí.

"Archie," prohlásila velmi klidně. "Myslím, že bys mě měl představit svému dědovi."

***

"Co máš v plánu?" zeptal se jí profesor hlasem prozrazujícím obavy a pokoušel se udržet její tempo.

Archie kráčel před nimi a za chůze si vyndával cvoček z ucha. Jeho přátelé neochvějně odmítli jít s nimi a rozhodli se zůstat u Sofie. "Padavky!" zavolal na ně na rozloučenou vesele. "Vzpomínejte na mě, když jsem byl v nejlepších letech svého života!"

"Nic," pokrčila rameny. "Budu improvizovat."

Třípodlažní budova městské rady vypadala působivě, obložená bílým mramorem Carrara s úzkými spletitými žilkami šedé, s mramorovým zábradlím, hrdým pozlaceným nápisem MĚSTSKÁ RADA MELVIC přes celou fasádu a bronzovým sousoším, které je lesklo v červencovém slunci - býk, beran a drak ze znaku Cumbrie s mottem "Ad montes oculos levavi" - "Zvednu své oči do kopců" vyřezaným do mramoru.

"Víte co," řekl Archie, zastavil se na černých mramorových schodech a otočil se k Victorii a profesorovi, kteří stoupali za ním. "Nyní jděte rovně, do třetího patra, druhé dveře napravo a já… já půjdu domů."

"Archie." Profesor si stoupl na schod vedle něj a vážně mu položil ruku na rameno. "Pane Brodie, chápu a respektuji váš pud sebezáchovy, ale každý chlapec musí v určitou chvíli dospět v muže."

"Ten cvok si zpátky nedám!"

"Vše má svůj čas," přikývl profesor. "No tak, Macduffe!"

"Hej, tohle znám, to je z Macbetha!" prohlásil Archie pyšně. "Hráli jsme to minulý rok, byl jsem Macduff! Máte představu, jak dlouho poté mě holky a pár kluků balili?"

"Výborně! Můžeš to říct dědečkovi, až se tě zeptá, k čemu jsou kroužky dobré."

Předsedova kancelář ve třetím patře byla prázdná. S každou uplynulou minutou pěnila Victoria víc a víc. Prohlížela si zdi obložené dubovými panely, nevkusné malby bez života a reprodukce světových mistrů v extravagantních pozlacených rámech, mahagonový stůl. Profesor nakrčil čelo, zatímco si četl plakát s oznámeními vedle Churchillova portrétu. Archie se usadil na židli Chippendale u okna. Ztichl a držel před sebou smartphone jako štít.

"Kdo jste a co chcete?" ozval se ode dveří mrzutý hlas. Victoria se lekla a prudce odtáhla hlavu od stříbrného svícnu na mramorovém parapetu.

U dveří stál nevysoký vychrtlý muž s šedými vlasy, staromódními kotletami a týdenním strništěm. Černé korálky přimhouřených očí těkaly ostražitě z Victorie na profesora a zpět.

Victoria k němu udělala krok.

"Jste předseda městské rady?"

"A co když jsem?" Muž ji obešel a sedl si za stůl. "Kvůli čemu jste přišli?"

"Jmenuji se Victoria Hannover a žiji na Cocker Street 15," představila se. "Jsem vnučka zesnulé Charlotte Hannover a neteř Sofie Hannover."

Muž popotáhl a její napřaženou ruku ignoroval.

"Mohl bych říct, že vás rád poznávám, ale nechci lhát. Vnučka a neteř. A co?"

Victoria svou ruku stáhla, sevřela rty do úzké linky a bez vyzvání se posadila na protější židli.

"Tato Sofie mi říkala, že městská rada odmítá financovat mimoškolní aktivity na melvické střední."

"Tak to je. Mohou jít do Cockermouthu, jestli chtějí mimoškolní aktivity. Autobus jezdí každou hodinu."

Victoria se zhluboka nadechla. "Takže, tenhle chlapec je váš vnuk, že?"

Až v tu chvíli si muž všiml Archieho, který se pokoušel splynout se zdí.

"Vnuku," zabručel. "Co tu děláš, spratku?"

"Jen jsem přišel na návštěvu za svým oblíbeným dědou," zamával chlapec a opatrně se díval za něj.

Jeho oblíbený děda se zamračil.

"Archie chodí na melvickou střední. Chcete, aby taky jezdil do Cockermouthu?"

"Kroužky nejsou studium. Matematika a fyzika jsou studium. Jednou se zmínil o školním divadle, ale řekl jsem ne. To je pro holky a ty, teplouše."

Victoria bezmocně rozhodila rukama. "Jste si vědom toho, že muži bývali jedinými herci v divadlech?"

"A byli doopravdy muži?" potlačoval smích předseda.

"Můj bože, v jakém století žijete?"

"Poslouchejte, mladá dámo, v rozpočtu nejsou peníze, tečka. Chcete, abych to platil ze své vlastní kapsy?"

"Ale peníze na renovaci budovy rady jste našel, nebo ne?" Sotva svůj vztek zadržovala. "A na spoustu dalších věcí - vše jsem ještě na vlastní oči neviděla, ale slyšela jsem toho dost."

"A já zase slyšel dost o vás. Přišla jste z Londýna, strávila tu co, tak měsíc a myslíte si, že všemu rozumíte lépe než ostatní? Velká městská hvězda, velký problém."

"Velká městská hvězda?! Narodila jsem se tu, víte!" zaječela Victoria v právoplatném rozčilení.

"Ale nevyrostla jste přímo tam, kde jste byla zasazena, že?"

"Z toho se nemusím nikomu zodpovídat!"

"Dobře, a kdo se vás ptá?" Muž téměř mírumilovně mávl rukou. "Já vás tu nedržím. Prosím, můžete jít. Potřebuji udělat inventuru. Nejprve svíčky."

"Svíčky?!"

Victoria vyskočila na nohy. Už se viděla, jak rukama svírá hubený krk pokrytý šedým strništěm. A velká ruka, která ji zatlačila na rameno, ji zase přinutila sednout si zpátky.

"Pan Brodie?" zeptal se profesor klidně a posadil se na židli vedle ní.

"Penge," zakrákal jejich protivník a zíral na nečekanou posilu.

"Pane Pengi. Těší mě, jsem si jistý," profesor klesl hlasem o celou oktávu. Pokouší se ho svést nebo co? pomyslela si Victoria. "William Lamb."

Penge podezíravě zamrkal na jeho napřaženou paži, ale nakonec jí potřásl.

"Lamb? Nejsou náhodou nějak příbuzný s paní Palmerstonovou?"

"Jsem!" přitakal profesor šťastně. "Jsem její bratr. Emily mi neřekla, že má v Melvicu přátele."

"Jasně!" Penge si založil paže na hrudi a vyzařovalo z něj opovržení. "Přátelé, potěš koště. Její hosté pustoší naše milé městečko, staví figury zvířat do obscénních pozic, koupají se nazí v řece… Neustále si vaší sestře stěžuji, ale je jí to jedno."

Victoria nikdy předtím neviděla profesora beze slov, ale k jeho cti se zotavil celkem rychle."

"Ehm," odkašlal si svým obvyklým chraplavým hlasem. "Myslím, že jsme se odklonili od tématu. Pokud není městská rada schopna rozdělit svůj rozpočet - daně občanů - pořádně, zřejmě potřebujete čerstvou krev. Vezměte si například slečnu Hannover. Je to ekonomka s velkými zkušenostmi a magisterským titulem z podnikové ekonomie a managementu. Jako rodačka z Melvicu - a obyvatelka města - je způsobilá kandidovat do městské rady. A stát se její předsedkyní, pokud bude zvolena."

Tentokrát to byl Penge, kdo byl vyveden z rovnováhy.

"Rodačka?! Obyvatelka?! Právo?" zařval a na krku se mu objevily rudé skvrny. Victoria zatahala profesora za rukáv a zasyčela: "Co si sakra myslíš, že zase děláš?"

"Je tu pár dní! Co ví! Kdo ji zná!"

Archie, který se doposud věnoval svému telefonu, vystřel k dědečkovi."

"Dědo, no tak dědo, uklidni se, nemůžeš se tak vzrušovat… nebo jsi zapomněl?"

"Ano. Zapomněl." Penge se najednou zklidnil. Opřel se ve svém křesle a přitiskl si dva prsty na levé zápěstí. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, opět oči otevřel a počastoval Victorii pohrdavým pohledem. "Vy si myslíte, že sem můžete jen tak natancovat. Víte vůbec, jak Melvic získal své jméno?"

Victoria se na něj zamračila.

Archie, který stále držel dědečka za ramena, se zasmál. "To neví nikdo. Ani ty to nevíš."

Penge pokrčil rameny a shodil z nich chlapcovy ruce. "To říkáš ty, spratku," pronesl chraptivě, ale dobromyslně. "Dobře, bylo to v roce osmnáct set… kolik… osmnáct set čtyřicet dva…"

"Musím říct, že na svůj věk vypadáte dobře," ušklíbl se profesor.

"Budete poslouchat nebo bude pokračovat s těmi vašimi chytrými průpovídkami?"

Profesor naznačil, že se zamyká pusu na sedm západů a trhl sebou, protože mu to vyneslo ránu loktem do žeber od Victorie a pohrdavá zasyčení: "Šašku!"

"Takže to bylo v roce osmnáct set čtyřicet dva a královský dvůr se vracel ze Skotska do hlavního města…"

"Královna Victoria navštívila Melvic?!" zeptala se Victoria nevěřícně. K vlastnímu překvapení to v ní přestalo vařit.

Penge začal předstírat, že se zvedá.

"Budu potichu."

"Samozřejmě že ne samotná královna. Hrstka dvořanů se odtrhla od královského doprovodu…"

"Hrstka dvořanů k smrti znuděná královniným chotěm," zamumlal si profesor pod vousy. Penge po něm šlehl pohledem, ale pokračoval.

"…projela Cockermouthem a dostala se k nám. Melvic byl v té době jenom malá vesnička s dvaceti domky, jen bezejmenné okolí Cockermouthu. Jakou zábavu by zde mohli najít floutci z velkého města? Žádnou, je to tak?"

Neměli byste věřit tomu, když vám někdo říká, že lidé bývali za starých časů jíní, lepší, skvělejší. Lidé jsou skrz celou svou historii krásní a nechutní. Přinejmenším podle legendy, kterou jim vyprávěl Penge. Evidentně nuda byla stejnou hnací silou mladých dvořanů z 19. století jako mladých turistů z 21. století. Jedné srpnové noci roku 1842, občané budoucího města Melvic, kteří chodili spát se slepicemi, nemohli až do svítání usnout, protože poslouchali přisprostlá dvojverší, v nichž se objevovali, v různých stupních oplzlosti, různí představitelné státu včetně královny. Dlouho poté, co se královský dvůr přesunul dále na jih, nacházeli lidé na nečekaných místech záhadné nápisy "Mel+Vic".

"Nečekaných?" zahihňala se Victoria.

"Záhadné?" ušklíbl se profesor.

"Na lavičkách, vozících, dokonce na mezníku," přikývl Penge nadšeně. "Vandalové. Každopádně tak to vzniklo, ale nikdo neví, co to znamená."

Victoria se zamračila, když si všimla, že profesorovi na rtech pohrává další úšklebek. Nenápadně se posunul, aby se dostal dál od jejího lokte a naznačil: "Později."

"Děkujeme vám za velmi poutavý příběh, pane Pengi, bylo to velmi… poučné," prohlásil nahlas. "Ale to nic nemění. Volby jsou," zamžoural na plakát za Pengem, "za dva měsíce. Považujte to za předběžné oznámení. Slečna Hannover začne sbírat podpisy, aby mohla kandidovat do městské rady jako nezávislý kandidát."

Aniž by čekal, až Penge vystřelí v dalším záchvatu spravedlivého vzteku, rychle se zvedl a táhl Victorii, která už byla na nohách, aby ho následovala ven.