Kapitola 4

Kapitola 4

---

"Mohu se tě na něco zeptat?"

Victoria se na něj podívala koutkem oka. Pomalu šlapala nádhernou krajinou a cítila se velmi vyrovnaně. Profesor kráčel vedle ní a rozhlížel se po okolí. Země na jedné straně silnice se zvedala v kopec a na druhé straně se táhla jako smaragdově zelený koberec.

"Jen do toho."

"Proč jsi tady?"

"Jaká hluboká filozofická otázka! Profesora klasiky v sobě nezapřeš."

"Velmi vtipné. Proč se nevrátíš do Londýna? Když jsem se bavil s tvými příbuznými, slyšel jsou toho spoustu o tvém talentu a schopnostech, které ses rozhodla pohřbít v Lake District. Je to tu velmi krásné, o tom se hádat nebudu, ale pro mladou ženu… Pokud tedy nechceš následovat kroky své tety Sofie?"

Povzdechla si a zahleděla se do dálky. "Vždy jsem dělala, co po mně chtěli."

"Oni?"

"Mamka. Taťka. Nevlastní otec. Strýček Leopold. Strýček Bill. Děda."

"A co jsi chtěla ty?"

Victoria se zhluboka nadechla sladkého čistého vzduchu.

"Chtěla jsem být svobodná. Nestačí jenom být, potřebuji svobodu, sluneční paprsky a malou květinu jako společnici… Chtěla jsem tvořit… A i kdybych jako umělkyně neuspěla, chtěla jsem mít alespoň tu možnost. Možná bych se nakonec sama do společnosti vrátila a šťastně bych vlastními zásluhami šplhala po té kluzké tyči… jen kdyby pořád nezdůrazňovali mou povinnost vůči rodině, kdyby mě nepovyšovali jenom proto, že jsem jedním z Hannoverů. Víš, na obchodní škole se mi líbilo. Ale přinutili mě, abych pro ně pracovala a bez růžových brýlí jsem viděla mnoho věcí, které bych jinak viděla možná tak ve čtyřiceti… Myslíš si, že má matka, která v životě ani den nepracovala nebo její bratr, který ani nikdy nespolupracoval s mým oddělením, ve mě a mé schopnosti věří?"

Profesor pokrčil rameny. "Záleží na tom, pokud máš, co je třeba?"

"Záleží! Samozřejmě že vědí, že nejsem idiot, ale myslí si, že jsem impulzivní a naivní a věří, že když ze mě udělají výkonného ředitele, budou skrze mě moci společnost ovládat. Že jsem snadno manipulovatelná.

"Manipulování s tebou je jako manipulování běsnícího tygra, který utekl z klece," zasmál se profesor. "Já bych to nezkoušel."

"Vidíš, ty mě znáš jak dlouho - několik týdnů? A už to chápeš."

"Proč tu funkci prostě nevezmeš a nemanipuluješ s nimi?"

"Protože abych ji mohla přijmout a udržet, musela bych se stát jimi. Moji bratranci, synové strýčka Billa možná nejsou guru managementu, ale nezaslouží si, abych je bodla do zad."

"Co kdyby…"

"Profesore," přerušila ho. "Mám těch sraček plné zuby. Chci jen… dobře, nevím, co chci, ale zářná světla Londýna mi právě teď zvedají žaludek. Přijela jsem sem, abych se starala o babičku. Byla jsem šťastná, že mám výmluvu utéct. Tahle šťastná jsem nebyla roky, i když babička zemřela. Mám úspory. Mám svobodu a sluneční paprsky. Jediná věc, která mi chybí, je květina."

Profesor zamyšleně přikývl. Vypadal, že se chystá něco říct, ale v tom začal Victorii zvonit telefon.

"Ach, podívej, Nancy je vzhůru. Měli bychom spěchat zpět, pokud nechceme, aby vypila všechen náš alkohol."

Náš? Proč řekla náš? Profesor se na ni zvláště podíval, ale nekomentoval to.

"Teď jsem na řadě s kolem já!" řekl.

"Ty jsi takový gentleman!"

Zasmál se. "Dohoda je dohoda! Ty nejsi žena svého slova? Nasedni dozadu."

"Zbláznil ses?" předstírala zděšení a seskočila z kola. "Tenhle Bolívar je příliš starý na to, aby nás oba unesl!"

"Nemůžeš vážit víc než kuřátko. Bolívar to vůbec nepocítí."

Bylo příjemné tak jet. Její čelo měkce naráželo do profesorových širokých teplých zad - neodvažovala se ho chytit kolem pasu.

"Přestaň si hrát na datla Woodyho, drž se pořádně. Zrychlím a spadneš mi do škarpy!"

Kolo jelo doopravdy rychleji. Victoria vyjekla a obtočila obě ruce kolem profesorova trupu. Tvář mu přitiskla na záda. Takhle to bylo ještě příjemnější - přesně jak se obávala.

"Jen buď opatrná, abys mě nepolechtala. Jsem velmi lechtivý a mohl bych začít kopat." Tělo mu rozechvěl smích a vibrovalo jí pod tváří. "Ach, hej, mám v zadní kapse telefon a vypadá to, že vibruje - mohla bys ho vytáhnout a podívat se, kdo to je?"

Její hrozivý podezřívavý pohled na něj nepůsobil, protože neměl oči vzadu na hlavě. Jednou rukou ho pustila a opatrně vytáhla jeho vibrující smartphone ze zadní kapsy jeho džínů. Na obrazovce svítilo jméno volajícího: MÁ JEDINÁ. Victoria zírala na obrazovku slepýma očima a v hrudi jí tepala tupá bolest. Telefon přestal vibrovat a o několik vteřin později se na zamčené obrazovce objevila notifikace příchozí zprávy. Wille, zapomněl si brýle. Tvoje milovaná… Slova jí plavala před očima.

"No, kdo to je?"

"Hajzle."

"Kdo?" zeptal se profesor a pootočil se na ni.

"Hajzle!" zařvala a bolestivě ho udeřila pěstí do žeber.

Profesor byl tak ohromený útokem, že zapomněl na pedály. Victoria zvládla seskočit z kola s jeho telefonem sevřeným v ruce. Profesor Lamb se zmítal v prachu cesty a pokoušel se ze sebe shodit kolo. Tyčila se nad ním jako bouřkový mrak.

"Ty zkurvenej hnusáku!"

"Máš úžeh?" zařval.

"Ty zkurvysyne, ty bastarde, lhal jsi, že jo? Všechno to byla lež! Žádná nevěrná manželka ani nemocné dítě neexistovali, nic…" Vrazila mu telefon do ruky. "Vyprávěl jsi ten zasraný sentimentální doják taky babičce? Věděla jsem to. V žádným případě se nemohla zamilovat do takovýho zkurvenýho hajzla jako… seš vůbec profesor nebo to byla taky jen snůška nesmyslů?"

Profesorovi se konečně podařilo osvobodit se od kola. Posadil se a třesoucími se prsty odemkl telefon. Sledovala ho a oči jí plály nenávistí. Kdyby pohledy mohly zabíjet, William Lamb, pokud se tak vůbec jmenoval, by byl spálený na prach a rozfoukaný větrem.

"Tady máš," povzdechl si a podával jí telefon.

"Té věci se nedotknu ani třímetrovou tyčí!"

Chytil ji za ruku a vnutil jí černý obdélník. "Jen si přečti zbytek, můžeš?"

Wille, zapomněl si brýle. Tvoje milovaná sestra mě nutí udělat nemyslitelné a jet do té bohem zapomenuté vesnice, ve které ses zahrabal. Jsem zaneprázdněný člověk, musím se starat o celé město. Prosím přijeď si je vyzvednout sám, nenič tento domov.

"Já… nechápu to," zamumlala. "Kdo to je a proč Má jediná?"

"Přesně," zabrblal profesor a se zasténáním se začal zvedat na nohy. "Nechápeš, ale rychle mrzačíš a drtíš. Nejdřív jednáš, pak opět jednáš a přemýšlíš jenom, když jsi k tomu přinucena. Moje jediná sestra. Mám jen jednu sestru, v pořádku? Ten trouba Henry musel zase nechat telefon v kanceláři."

"Henry?"

"Henry je její manžel. Žijí v Cockermouthu. Dnes ráno jsem je jel navštívit a zapomněl jsem u nich brýle. Nějaké další otázky?"

"Omlouvám se," pronesla Victoria velmi tiše přiškrceným hlasem a zahanbeně svěsila hlavu. Jestli se styděla za svůj hysterický záchvat nebo za to, co ho v první řadě způsobilo, to si nebyla jistá.

"Omluva přijata, ale zbytek cesty půjdeme."

***

Nancy seděla na zahradě s bolavou hlavou a čekala na ně, proto jí Victoria musela říct o jejich procházce/projížďce. Když je viděla spolu, dokázala stěží počkat, než profesor zmizí v přístavbě, než ze sebe začala chrlit otázky. Victoria jí neřekla o incidentu s telefonem, ale i při zbytku vyprávění se její kamarádka rozplývala a zasněně protáčela oči.

Profesor nepřišel na večeři, ale dal jim vědět dopředu. S pohledem upřeným na Victorii dodal, že jede do Cockermouthu.

Už bylo dlouho po půlnoci. Victoria se čas od času zvedla a vyhlédla z okna, ale tmu a ticho neprořízly ani světla auta, ani řev motoru. Musel se rozhodnout strávit noc u své sestry. Nebo odjet pryč úplně, co nejdál od její teatrálnosti. Patří jí to.

"Ten tvůj profesor není vůbec špatnej," vydechla Nancy melancholicky a natáhla se pro téměř prázdnou láhev Sheridan's.

"Není můj!"

"Nemohla jsem si nevšimnout, že se nehádáš, že není vůbec špatnej."

Victoria beze slov a nemotorně zamávala rukama.

"Přestaň s tou… komedií." Nancy se narovnala a chytila ji za lokty. "Podívej, Vic, nebuď blbá, jo? Jsi posedlá tím svým Albertem a nemládneš. Tady máš takovej zadek k nakousnutí, kterej tu leží ladem. Dvakrát - třikrát tragická postava, duše žíznící po lásce…"

"O čem to sakra mluvíš? Nic nevíš! Nic! Víš vůbec, že je mu minimálně padesát?"

"Wow, nečekala jsem, že budeš di-diskriminovat staré! Doufám, že Charlie bude vypadat alespoň z poloviny tak skvěle, až bude v jeho věku."

"Dobře, k čertu s věkem, ale stejně, některé věci nevíš!"

"Dobře, a co z toho? Tak jsi ho zdědila po babičce, a co?"

Victoria ztuhla, zírala na kamarádku s hrůzou v očích.

"Ach můj bože, on ti to řekl? Kdy to vůbec… Ten žvanil! Zabiju…"

"Uklidni se, nic mi neřekl. Po tom jeho příběhu by si to nedal dohromady jen idiot. A taky jsem našla fotku."

Profesor vypadal na obrázku mladě - nejspíš mu nebylo ani pětatřicet. Měl neupravené tmavé kudrliny a v koutcích očí téměř žádné vrásky. Ruku měl položenou kolem Charlottiných ramen. Babička vypadala na svůj věk - kolem šedesáti - což vůbec nebylo jako ona, která vždy vypadala mladě a energeticky. Victoria si tu dobu pamatovala. Její dědeček byl v té době už jednou nohou v hrobě a babička sotva spala, a přesto ho odmítala svěřit profesionálním pečovatelům a pouze občas ho nechávala se Sofií. Stáli ve skleníku, který už začínal vypadat zanedbaně, opuštěný babiččinýma pečujícíma rukama. Uvažovala, kdo tu fotku vyfotil. Možná to bylo na časovač…

… Její paměť probuzená fotografií, ji zanesla zpět do toho osudného léta, kdy její otec zemřel. To je on. On je ten muž, se kterým si babička šeptala. Ten vysoký tmavovlasý muž. Nevidí jeho obličej - jenom jeho ruku na babiččině rameni, když spolu jdou do skleníku a slyší tichý šepot, který se chvěje jako vzduch nad tavícím se asfaltem. Ne… tady ne…

"Vic, fotka nebo ne, měla bys vidět, jak se na tebe dívá…"

"Jak?"

"Rozhodně ne tak, jak by se měl dívat na vnučku tvé babičky!"

"Co když je havran…" povzdechla si Victoria deprimovaně a vypila poslední kapky likéru ze své sklenice. Ne, nebude přemýšlet o věcech, které profesor a babička dělali ve skleníku. A nebude přemýšlet o tom, že když byl v jejím věku… to je to, když mu bylo třicet dva, jí bylo…

"Co?"

"Však víš, někde jsem slyšela… nepamatuji si kde… že havrani se párují na celý život. Říkal, že vždy bude milovat svou ženu. Co když je havran?"

"Nesmysl!" Nancy pěst roztřásla konferenční stolek, takže se láhev převrátila a skleněný popelník při jejím nárazu příjemně zacinkal. "Jeho manželka, živá nebo mrtvá, mu nijak nebránila v tom, aby měl techtle mechtle s tvojí babičkou!"

"Ale co když byla babička jeho skutečná havranice… samice havrana… chci říct, družka." Victoria s námahou chytila kamarádčiny divoce gestikulující ruce. "Víš co, měly bychom jít do postel."

"Postel je fajn, postel je dobrá," přikývla Nancy nečekaně poddajně. "Ale ty… ty o tom přemýšlej. Muže jako on… nenajdeš jen tak někde ležet na kraji silnice a čekat na tebe."

Byla bys překvapená, zasmála se Victoria pro sebe, když si vzpomněla na odpoledne.

***

Victoria strávila další dva dny opalováním se s Nancy na břehu řeky a ukazováním jí okolí. Když už jí neměla co ukázat, vzala ji na prohlídku Cockermouthu. Prošly se kolem řeky Derwent, navštíviy Cockermouth Castle a Wordsworth House a jeho zahrady (Victoria se rozhodla, že o tom posledním se profesorovi nezmíní, aby si ušetřila svírání žaludku), došly na Papcastle, místo starověké římské pevnosti. Victoria mluvila o své babičce a Nancy s ní sdílela své svatební plány. Jako kdyby uzavřely nějakou tajnou dohodu, ani jedna nezmínila Williama Lamba. Nejenom proto, že muž se s nimi po jejich večeru s likérem Sheridan's naobědval, aby opět zmizel. To je od něj úžasně ohleduplné, pomyslela si Victoria s nevysvětlitelným vztekem a přemýšlela, co poslední dva dny dělal. Nancy náladu své nejlepší kamarádky vycítila, a proto ji netrápila otázkami, přestože byla viditelně zvědavá.

V den Nancyina odjezdu se profesor vynořil ze dveří přístavby právě ve chvíli, kdy Victoria nakládala její kufr do kufru auta, aby ji mohla odvézt na letiště Carlisle. Beze slov na sebe kývli. Když se připravená Nancy vyřítila z domu a začala se nadšeně loučit, zazubil se na ni.

"Slečno Skerrett..."

"Nancy!" zasmála se.

"Nancy," přikývl. "Bylo mým potěšením a ctí vás poznat. Jsem rád, že má Victoria tak skvělé přátele jako vás. Přál bych si, abyste nemusela odjet tak brzy - kdybych to věděl, odložil bych všechny své plány. Navštivte nás brzy… naučím vás, jak sekat dříví."

"Náfuka," zamumlala si Victoria pod vousy a sledovala, jak se sklání, aby Nancy políbil ruku. "Babička mu nestačila, teď to zkouší na moji kamarádku."

Když se o hodinu později Victoria vrátila, nakoukla skrze otevřené dveře přístavby, aniž by vyšla po schodech nahoru. Profesor, který do té doby něco škrábal do svého černého bloku, vzhlédl, jako by vycítil její pohled. Usmál se - jeho úsměv byl vřelý, ale nijak zvlášť veselý, nebo to si myslela.

"Ahoj. Jen jsem chtěla říct, že jestli nemáš hlad, uvidíme se večer."

"Zpět do práce?"

"Zpět do práce."

Zvedl se od stolu, došel ke dveřím a sedl si na vrchní schod.

"Stále váháš ohledně toho autoportrétu?"

"Profesore, jsem spíš na krajinky. Lidé jsou… komplikovaní."

"To mi povídej. Obzvlášť tvé vlastní já. A nemůžeš přijít o světlo.

Victoria se usmála.

"Světlo? Ne, měla jsem na mysli…"

"Vím, co jsi myslela," řekl zamyšleně. "Nemůžeš přijít o světlo."

Oba ztichli, ale tentokrát mezi nimi nepanovalo žádné napětí. Jako by jejich rozhovor pokračoval beze slov.

"Profesore, můžu se na něco zeptat?" řekla nakonec trochu váhavě.

"Jen do toho."

Posadila se na schod pod něj, aby neviděla jeho obličej.

"Dal jsi babičce tu šálu?"

Profesorův stín na cestičce přikývl.

"Musel sis všimnout, že jsem ji dala pryč. Myslím, že se při pohledu na ni cítíš špatně."

"Neřekl bych špatně… spíš smutně," řekl. "Omlouvám se."

"Za co? Také se cítím smutně, když se na ni dívám." Otočila se a podívala se mu do očí. "Proto jsem dostala nápad… Co kdybych ji přebarvila na jinou barvu?"

Profesorovo obočí se vyšplhalo až k linii vlasů.

"Víš, myslel jsem si, že jsem si na to zvykl. Ale ty mě neustále překvapuješ."

"Už jsem si to vygooglila." Victoria začala hledat svůj telefon. "Počkej chvilku, budu hned zpátky."

Našla telefon, který zapomněla v ložnici a vystřelila ke vchodu, jen aby se zarazila u okna, když si všimla, že za vraty zastavil černý Mercedes. Z auta vyskočil řidič a spěchal otevřít zadní dveře. Z nich vystoupil John Conroy a s opovržlivým arogantním výrazem se rozhlédl.

Najednou se nemohla pohnout. Sledovala, jak si její nevlastní otec pomalu vykračuje zahradou. Její chvějící se zpocené prsty dál svíraly kliku, i když viděla, že profesor sešel ze schodů a vyšel mu vstříc. Nedokázala se přinutit vyjít ven, i když věděla, že musí. Takhle na ni John působil vždy: byla ochromená jako jelen ve světlech auta. Nikdy se jí nedotkl, ani jednou - byl příliš chytrý a vynalézavý, než aby otevřeně ukázal své nepřátelství. Jeho slova, ačkoli nikdy nebyla technicky urážlivá, ji ponižovala a zraňovala a téměř pokaždé nesla podtext, kterému mohla rozumět jenom osoba, které byly adresované.

Victoria napínala uši, ale hlasy byly tlumené a nesrozumitelné. Až když se profesor, který stál čelem k ní, zamračil, otevřela dveře s úmyslem prokázat jednou pro vždy, že Conroy už nad ní nemá žádnou moc. Ale profesor si jí všiml a nenápadně zavrtěl hlavou. Nechápavě nakrčila čelo, ale poslechla a vlezla zpět do domu.

Rozhovor netrval déle než pět minut, ale Victorii to přišlo, jako by to bylo pět hodin. Umírala netrpělivostí a zvědavostí. Najednou začal Conroy profesora píchat prstem do hrudi. Profesor ho chytil za zápěstí a opatrně, ale pevně jeho ruku odstrčil. Conroy zaťal zuby, otočil se a vydal se pryč, ale najednou se prudce otočil a podíval se na dům - stěží stihla odskočit od okna, aby si jí nevšiml. Konečně prošel bránou a nasedl do auta. Dveře se za ním zavřely a černý Mercedes se v mračnech prachu rozjel pryč.

Profesor asi půl minuty zíral směrem k bráně, pak si ztěžka povzdechl, zamával na ni a zamířil k lavičce. Victoria pomalu vyšla z domu a připojila se k němu.

"Takže… právě jsem se seznámil s tvým nevlastním otcem. Přijel sem z takové dálky, aby se viděl se svou milovanou nevlastní dcerou a byl zklamaný. Fantastický muž. Měl by být studován. Přínosy pro medicínu by byly neocenitelné."

"Co?"

"Vypadá to, že je nevyčerpatelným zdrojem jedu."

"Co jsi mu řekl, že odtud tak vylítl?"

"Nic neobvyklého. Řekl jsem mu, že nejsi doma. Do večera se nevrátíš z Cockermouthu - nakupuješ, vidíš."

"Nezeptal se tě, kdo jsi?"

"Zeptal."

"Co jsi řekl?"

"Řekl jsem, že jsem přítel Charlotte. Přijel jsem na pohřeb a ty jsi mě požádala, abych tu zůstal, protože jsi byla vyděšená a osamělá - počkej, nebo to bylo strašlivě osamělá? Nemůžu si vzpomenout. Každopádně, vyděšená, osamělá a toužící po pevném mužském rameni."

"Profesore!"

"Dobře, ne přesně těmito slovy."

"A?"

"A on se zeptal, co máš v plánu."

"A?"

"A já řekl, že se tu usadíš, protože ten dům je nyní tvůj."

"Dobře."

"Že budeš pěstovat brambory a květiny a malovat."

"Dobře. Dobře, to je…"

"A že se vezmeme."

"Cože?!"

"Nemyslím si, že by ten vtip ocenil, protože mě začal urážet. Seš si jistá, že není tvůj skutečný otec? Sdílíte nenapodobitelný styl… měl jsem silný pocit déjà vu."

"V-v… děláš… děláš si srandu, že jo. Prosím, řekni mi, že jsi mu to doopravdy neřekl!"

"Nyní si uvědomuji, že jsem to neměl dělat. Omlouvám se."

"Máš představu, co se teď stane?"

"Co se stane?"

Jako by na to čekal, její telefon začal vibrovat. Victoria vyskočila a začala obcházet lavičku.

"A je to tady. Ty… jen seď a nehýbej se, ať to ještě nezhoršíš… Ahoj, mami. Kdo? Kdy? Ne, jsem v Cockermouthu. Vrátím se za několik hodin… Proč přijel? Mami, prosím, uklidni se a zpomal. Kdo? Ach, jistě. Žije nedaleko a občas se staví. Co? Nebuď směšná, mami. Je neškodný. Je jen trochu nemocný. Mentálně. Jo." Podívala se na profesora a vyplázla na něj jazyk. Pokrčil rameny. "Uklidni se, uklidni. Nevdávám se. Poslouchej, mami. Zavolám ti později, dobře? Právě řídím. Jasný. Neboj se."

Zavěsila, hlasitě vydechla a plácla sebou na lavičku vedle něj.

"Co jsem udělala, že jsem si zasloužila tohle…"

Profesor se ošil. Svěsil záda, složil si ruce do klína. Zíral na svá chodidla v sandálech, které mu dala Victoria.

"Omlouvám se, nemohl jsem odolat."

"A to jsem si myslela, že o mě bude vykládat nesmysly on…"

"Jako například že bys měla být přijata do blázince, že jsi nestabilní, hysterická, ignorantská a potřebuješ, aby tě někdo držel za ruku, když jdeš po schodech?"

Victoria zbledla.

"Jak jsem říkal, skvělý muž." Profesor si povzdechl. "Victorie, ujišťuji tě, že jsem schopný vytvářet si vlastní hodnocení na cokoli a na kohokoli. A ani slovo z těch nesmyslů, co ta nafoukaná nula vyplivla, nezměnilo můj názor na tebe."

Zírala na něj s vyvalenýma očima a snažila se nerozplakat se. Nebylo to tím, že by William Lamb byl první osoba, která přiznala, že John je kretén a nula. Koneckonců měla skvělé přátele, kteří tu pro ni vždy byli a nikoho z její rodiny mužův úlisný hlas neoblafl. Ale když viděla, že někdo, koho znala necelé dva týdny, vystoupil na její obranu bez náznaku pochyb, bez zaváhání, kdežto její vlastní matka…

"Kdybychom žili v jiné době," prohlásil, "vyzval bych ho na souboj pro urážku cti dámy a s největší radostí byl ho probodl nebo zastřelil. Předpokládám, že jsem ho mohl udeřit do obličeje, ale naneštěstí, Conroyové naší doby dávají přednost vznášení obvinění, než aby ránu vrátili a já mám nepříjemné vzpomínky na policejní stanice a soudní síně. Pokud si mě tedy nechceš vzít." Profesor na ni zamrkal a široce se usmál. "Neexistuje nic, co bych pro svou právoplatnou manželku neudělal. Mohla bys mi dokonce dál říkat profesore."

Victoria se zasmála a popotáhla.

"Neplačte, vaše výsosti. Nedopřejte tomu kreténovi to uspokojení."

"Mám se usmívat a mávat?"

"Usmívat a mávat, ma'am. A nikdy jim to nedat najevo."