Kapitola 7

Po několika týdnech se mi konečně podařilo přihlásit do administrace blogu, takže vkládám další kapitolu.

---

Samozřejmě že se neukázal na snídani. Také neměla chuť k jídlu.

Ani nebyla překvapená, když našla garáž prázdnou. Jen pokrčila rameny, ztěžka si povzdechla a pomalu se vydala zpět do domu. Srdce se jí trochu svíralo.

Dveře do přístavby byly otevřené. Teď už je nikdy nezamykal. Po chvilkovém váhání vystoupala Victoria po schodech a vstoupila. Doposud tam nikdy nevkročila za profesorovy nepřítomnosti. Pohladila jeho laptop, zamračila se na nepořádně ustlané jednolůžko, trhla sebou a špičkami prstů zvedla okoralý ohryzek od jablka - William Lamb nebýval takhle nepořádný. Jednou zmínila, že nemusí umývat nádobí ihned po jídle a profesor jí pouhým pohledem dal najevo, že jde o princip.

Na pomačkaném přehozu na posteli ležel černý zápisník - ten samý zápisník, do kterého vždy profesor něco s vážným výrazem škrábal - a Victoria nemohla odolat a nenakouknout do něj. Otevřela ho na náhodné stránce a zmateně zírala na… nedokázala přesně říct na co. Byly tam propracované kresby zvláštních květin i bezmyšlenkovité čmáranice a geometrické tvary. Je tohle Dalek? A tohle…

"To je vloupání a nepovolený vstup."

Victoria se prudce otočila a z nějakého důvodu schovala ruku se zápisníkem za záda. V jasném ranním světle stál profesor a unaveně, ale klidně na ni mžoural. Převlékl se do šedé košile a džínů.

"K žádnému vloupání nedošlo, nezamkl jsi!"

"Ale tu část se vstupem nepopíráš," zasmál se a přiblížil se k ní. "Co to tam máš?"

"Nic," vyhrkla až příliš pohotově.

Profesor vyklenul obočí. Stále se k ní přibližoval jako predátor připravený k útoku. Ona stejně pomalu couvala, jeden krok a další, připravená každou chvíli k útěku… Vykřikla, když narazila do knihovny a zasyčela bolestí. V okamžiku byl u ní.

"Ublížila sis?"

Promnula si loket a na chviličku zapomněla na zápisník, který stále svírala v ruce. Profesor jí chtěl svůj majetek vzít, ale trhla rukou a se smíchem se k němu otočila zády. Listovala stránkami. "Myslela jsem, že překládáš svatého Johna Chrysostoma!"

"Zjistíš, že má osobnost má mnoho stránek," odsekl. "No tak, vrať mi to."

"Stránek jako arogantní pitomec, tvrdohlavý bastard a domýšlivý spra…" Najednou se ocitla v objetí pevných paží. Když skrze tenkou látku jeho košile ucítila žár jeho široké hrudi přitištěné k jejím zádům, vyprchal jí z plic všechen vzduch, a zatímco se snažila uklidnit své bušící srdce, nevšimla si, že dlouhé prsty sevřely její neodporující ruce a vymámily z nich její kořist. Něco s tichým buchnutím dopadlo na zem. Victoria se jako ve snu podívala na podlahu a u nohou jí ležel černý zápisník. Jako ve snu cítila, že její mysl ztrácí kontrolu nad jejím tělem a její tělo přestává poslouchat a je poslušné pouze volání jeho těla. Každá buňka kůže dotýkající se jeho pokožky se v slastném opojení hřála v jeho blízkosti. Její prsty propletené s jeho. Sklonila hlavu, položila si ji na jeho hruď a její zorničky se změnily ve dva černé bazény, které vytlačily duhovku. Zachytila jeho temný, hladový, úpěnlivý pohled a víčka se jí zachvěla a zavřela sežehnutá horkým trhaným dechem. Její chvějící rty se otevřely a přivítaly jeho netrpělivé.

***

Polibek se protahoval. Líbal ji s šíleným zoufalstvím cestovatele, který celé dny křižoval poušť bez kapky vody. Líbal ji, jako by byla pramen a on ji pil a pil a pil… tak obrovská, tak neuhasitelná byla jeho žízeň, tak nesnesitelný strach, že oáza zmizí jako přelud, že ještě vteřinu a on se začne dusit suchými, bodajícími zrnky písku.

Když se od ní s obrovským vypětím vůle, lapaje po dechu, odtáhl a pokusil se vyslovit její jméno, byla na řadě, aby polapila jeho pootevřená ústa svými nateklými rty - ne, ne, nesmíš ho nechat pokazit to, nenech ho odejít, přinuť ho zapomenout vše, co chtěl říct, přinuť ho zapomenout, jak přetvořit zvuky do slov, drž ho, dokud mu nerozepneš poslední knoflík na košili, dokud nebude omámený a bezmocný a krotký tak, že padne na kolena. Umírající touhu ji uctívat a nabízet oběti, uctívat každý centimetr jejího těla od plošek chodidel až po konečky jejích vlasů. Chvějící se pod jeho rty, zmítající se pod jeho žhnoucími prsty, tavící se pod jeho jazykem si najednou uvědomila, že udělá cokoli, co bude chtít. Stačí jediné gesto a bude rohožkou pod jejíma nohama nebo křídly pod jejími pažemi, bude jí svým stínem chránit před žhnoucím sluncem nebo shoří na popel, aby ji zahřál… A odhalení své vlastní moci a jeho síly je jako rána elektrickým proudem. Podlomí se jí nohy, ale on ji chytne, nenechá ji padnout, protože tu pro ni je pokaždé, když ho potřebuje. Od první chvíle, co se potkali. Jen to nikdy předtím doopravdy neviděla…

Úzká postel opakuje jejich vzdechy a steny.

***

A pak se hřeje v uvolňujícím a bezpečném přístavu jeho paží. Malátnými prsty kreslí vzory na jeho břicho. Zasměje se, když sebou trhne, zavrčí jako medvěd a plácne ji přes prsty.

"Chceš se mnou jet do Cockermouthu?" zamumlá ospale a zívne. "Samozřejmě že ne hned teď, později."

Zvědavě zvedne hlavu z jeho ramene a koukne na něj přivřenýma ospalýma očima.

"Proč?"

"Měl bych tě představit své sestře." Přitáhne si ji pevněji ke svému hřejivému tělu. "Myslí si, že jsem byl očarovaný, protože jenom černá magie by mě mohla udržet uprostřed pustiny."

***

William zaparkoval auto a Victoria v duchu zaklela, když vyhlédla z okýnka a přečetla si znak na domě.

Guesthouse Havran se nacházel v centru Cockermouthu. Městský dům byl podle cedulky postavený v roce 1770 a od 18. století mnohokrát změnil majitele. Ale posledních čtrnáct let patřil Emily Palmerston, rozené Lamb.

I přes pochmurné představy vykreslené její představivostí a vyvolané Williamovými neuctivými poznámkami, byli přivítáni přátelskou ženou s tmavými vlasy a jasnýma hnědýma inteligentníma očima, která se Williamovi nepatrně podobala, ale zároveň nevypadala vůbec jako on. Emily ji nerozmačkala v objetí, ale vřele se na ni usmála, sevřela Victoriinu ruku ve svých dlaních, potřásla jí a vtáhla Victorii do domu. Svého bratra odbyla slovy: "Henry blázní v garáži s tím svým autem, jdi na chvilku za ním a nech nás holky chvilku o samotě!"

Victoria se posadila v malém obývacím pokoji plném světla a starodávného nábytku a váhavě se rozhlédla. Odkryté trámy a kamenné zdi, dobový krb.

"Schválně jsem tu nic neměnila. Jsou to právě autentické vibrace, které jsem táhnou lidi," vysvětlila Emily a položila tác na stůl. "Tohle je naše dcera, Franny," objasnila, když si všimla, že si Victoria prohlíží fotky na krbové římse. "Studuje v Londýně na univerzitě. A tohle jsou Lambovi: naši rodiče, William, já a náš mladší brácha Fred - na téhle fotce vypadá jako přesná kopie Willa, že? Freddie nyní žije ve Vídni, kde pracuje pro ambasádu."

Williamovi bylo na fotce odhadem dvanáct nebo třináct. Měl plnou hlavu kudrlin a obličej stále neztratil všechnu dětskou oplácanost. Mžoural do foťáku a jednou rukou objímal mladší holčičku s vystrčeným jazykem a druhou trucující batole, které ho hodně připomínalo - to byl celý William, připravený chránit lidi, které miluje před celým světem.

Když to řekla Emily, žena se usmála a něco v jejím pohledu se změnilo, jako by ji najednou viděla v jiném světle. Povídaly si a pily při tom čaj. Emily toho již od Williama hodně věděla o její babičce a Victoria zrudla, když si uvědomila, jak jsou si sourozenci blízcí. Ale volební kampaň pro ni byla novinka.

"Musíš si popovídat s Henrym! On takhle prakticky začínal. Rozhodně ti může dát pár dobrých rad."

Po rozvodu s prvním manželem opustila Emily svůj rodný Derbyshire, koupila si dům v Cockermouthu a nastěhovala se sem s pětiletou dcerou. Když jí začaly docházet peníze, neobrátila se s prosbou o pomoc na rodiče nebo bratry, ale místo toho udělala ze svého domu pěkné bed & breakfast - to samé bed & breakfast, jehož hosté tak vytáčeli pana Penge. Tam ji také potkala nová láska… nebo spíš stará láska. Henry Palmerston, kamarád z univerzity jejího staršího bratra a biologický otec její dcery přijel z Londýna kvůli nějakému obchodu své právnické firmy. Nečekané opětovné setkání bylo bouřlivé, a to pořádně, protože William svého nejlepšího přítele téměř zabil a velmi se zlobil na svou sestru, když odhalil otcovství své milované neteře. Vzal Henryho na milost až když se vzdal své pohodlné práce v respektované londýnské firmě a tučných výplatnic a přestěhoval se do Cockermouthu za "svými holkami". Právě William moc dobře věděl, co vše může člověk pro svou rodinu obětovat. Hyperaktivní a pragmatický Henry však dlouho nezahálel. Měl dostatek charisma, nechyběla mu jistá fyzická přitažlivost a kouzlo a byl skvělým soudcem povah. Město mu během chvíle padlo k nohám a v současné době již sloužil druhé volební období jako starosta Cockermouthu. Jeho příjem možná nedosahoval stejných výšek jako dříve, ale jeho ambice byly naplněné, a co bylo důležitější, jeho holky byly s ním.

Victoria poslouchala Emily s otevřenou pusou. Kdy se její život změnil v televizní seriál?

"Victorie, omlouvám se, jestli moje otázka vyzní netaktně…"

Usmála se a zavrtěla hlavou. "Nemyslím, že bys mohla být horší než William."

Emily se zasmála. "Vidíš, přesně na tohle jsem se chtěla zeptat. Chápu, co vidí on na tobě. Ale ty, mladá, krásná a inteligentní žena musíš mít nepřeberné množství nápadníků! Jak se ti podařilo zaplést s mým bratrem, zvlášť s ohledem na jeho minulost s tvojí babičkou?"

"Věděl jsem to!" ozval se ode dveří pobouřený hlas. "Měl jsem pravdu nebo jsem měl pravdu?" otočil se William na svého švagra, který vcházel za ním.

"Měl jsi pravdu, příteli!" zaburácel starosta Cockermouthu a výhružně zvedl ruce a vyrazil k Emily. "Má nejdražší ženo, matko mé dcery, z celého srdce tě prosím, nepřiprav mého nejlepšího přítele o poslední naději na spokojený milostný život. Nebude to snadné rozhodnutí, ale udělám ho, obětuji se pro Williamovo štěstí a prožiji zbytek svých dní s Popelkou!"

Emily vypískla, vysmekla se jeho prstům špinavým od oleje a schovala se za svého bratra.

"Slečno Hannover. Victorie." Vytáhlá postava se složila do obřadného úklonu s rukama daleko od těla. "Pokud bych tě mohl požádat o ruku - měj prosím na mysli, že v tuto chvíli nemohu plně demonstrovat své dokonalé způsoby bez tvojí laskavé pomoci. Drž svou ruku pevně."

Victoria se hlasitě rozesmála, napřáhla ruku a držela ji napřaženou, zatímco na ni Henry přitiskl cudný polibek. Narovnal se a počastoval svoji ženu přehnaně strohým pohledem.

"Vzdávám se, vzdávám se!" vykřikla. "Victorie, jen mi prosím řekni, že seš si jistá, že toho nebudeš litovat."

"Emily…" ozval se William varovným tónem.

"Jsem si jistá," přerušila ho Victoria a usmála se. Zahleděla se mu přímo do očí. "Nebudu toho litovat."

Pohlédl na ni tak intenzivním pohledem, že ji připravil o dech. Na chvíli zapomněla, že nejsou v místnosti sami, ale Henryho jemné odkašlání ji probralo.

"Víš, měla bys mi říct," otočila se k Emily se zrůžovělými tvářemi, "jaký byl, když byl malý."

"Proč?" zasténal William. "Co jsem ti kdy udělal?"

"Pravý nerd!"

"Ticho!" zkrotila Emily svého manžela. "Neznal jsi ho, když byl malý. No, vlastně se moc nezměnil. Byl to tichý chlapec, který miloval čtení, a který miloval svou maminku." Nemohla si pomoci a při pohledu na hrdinu svého příběhu a jeho grimasu, vybuchla smíchy. "Ale ani v té době ho nikdo nemohl porazit v debatě nebo ho přinutit udělat něco, co nechtěl. Dokonce ani mamka ne. Ach, a všechny holky ve škole do něj byly zamilované, dokonce i ty starší! A náš Will je okatě ignoroval a zahrabával se do knih. Chlapci dospívají pozdě." Emily zatahala bratra za rukáv a poškádlila ho: "Jen tak mimochodem, jak se má Emma Lascelles? Stále ještě nevzdala své marné naděje?"

"Paní Portman, její manžel a všechny jejich čtyři děti," procedil William skrze zaťaté zuby a opatrně pokukoval po Victorii, "vás oba pozdravují."

"Dobře, jsem ráda, že na tebe nečekala," zasmála se Emily. "Dobře, drazí hosté a vy, pane starosto, jděte si umýt ruce. Večeře je hotová!"

William se najednou zamračil a z kapsy vytáhl vibrující telefon. Zasmál se. "My o vlku! Ano, ahoj?" Vyšel ven, ale téměř okamžitě se vrátil. "Vážená paní domu a vy, pane starosto, hluboce se omlouvám. Večeře bude muset počkat. Přesunem to na jindy? Victorie, musím jet na univerzitu. Přijímací kancelář musí vyřídit nějaké neodkladné záležitosti."