Kapitola 8

Předposlední kapitola Dědictví.

 Do Melvicu se vrátil druhý den odpoledne, unavený, ale spokojený – nepodělil se s ní o podrobnosti, ale řekl, že vše bylo vyřešeno. Posadil se k ní na verandu a paží ji objal kolem ramen. Uvolnila se a přitulila se k němu. Cítila, jak ji nervózní netrpělivost vyvolaná čekáním opouští.

„Uvědomuješ si, že to byl jenom hloupý žert? To o Emmě?“

Victoria beze slova kývla. I kdyby to nebyl jenom žert, vše, co se stalo před včerejším ránem, najednou vypadalo velmi vzdáleně a nedůležitě.

„Když jsem slyšel o smrti Charlotte…“ povzdechl si a prsty bezděčně sevřely její rameno. „Vím, že to bude znít zvláštně… ale ulevilo se mi.“

Victoria pomalu zvedla hlavu a zadívala se na jeho ostrý profil. Vnímala jako zamračené obočí, sevřené rty, chvění ohryzku… Trochu se od něj odtáhla a pokusila se mu podívat do očí. Provinile se s jejím pátravým pohledem střetl.

„A… a byl jsem překvapený svou reakcí – šokovaný. Doopravdy. Nebyla to ani úleva, byla to… radost. Tak moc mě neopětovaná láska vyčerpávala. Víc než jsem si uvědomoval. Vůbec si nejsem jistý, jestli to bylo jen Charlotte. Bylo to jako by vše, co se mi stalo, splynulo dohromady, spojilo se v gigantickou stále rostoucí valící se sněhovou kouli a já před ní celý život utíkal a snažil se, aby mě nerozmáčkla. Byl jsem rád… byl jsem sám sebou znechucený, ale byl jsem rád. Ona byla poslední. Sněhová koule roztála a já se mohl konečně zastavit a popadnout dech a už nikdy do té čarokrásné zimní krajiny nevstoupit, protože čarokrásná je pouze zvenku.“ Sklopil hlavu. „Už jsem nemusel milovat. Už jsem se nemusel nikdy zamilovat, protože láska je příliš… vyčerpávající a mně už nezbývala žádná síla ani vášeň. Byl jsem svobodný, konečně a navždy. Tak jsem se cítil. Přijel jsem sem, abych pohřbil vzpomínku na Charlotte a s tím i vzpomínky na všechny mé ztráty, a pak bych mohl jen pomalu zestárnout. A pak jsem potkal tebe… a zamiloval se.“

Bolest v jejím srdci byla tak sladká a naplňovala ji ostrým pocitem štěstí, že Victoria musela zavřít oči. Snažila se ten pocit udržet v sobě a zabránit jeho vytrysknutí. Ale nemohl být omezován, vyžadoval odtok, cestu ven. S povzdechem otevřela oči a… srdce jí vynechalo úder.

Zahradou stále blíž a blíž k domu přicházel Albert a pod drahými teniskami, které vypadaly na jeho nohou nepatřičně, křupal štěrk.

Stále slyšela Williamův hlas až na to, že zněl, jako kdyby vycházel hluboko z pod vody.

„…A myslel jsem, že to bude opět neopětované. A i kdyby nebylo, dobře, jistě by to ode mě bylo příliš nestoudné, příliš nezodpovědné, s mojí minulostí, s mým věkem… s tím, že ty máš celý svůj život před sebou. Připravoval jsem se na zlomené srdce, které muselo nevyhnutelně přijít, ale nedokázal jsem se přimět odejít. Kam bych vůbec šel a jaký by to mělo smysl, když bych nedokázal utéct sám před sebou? Takhle jsem tě přinejmenším mohl každý den vídat a být ti užitečný. Alespoň na chvíli. Nevěděl jsem, co budu dělat, až skončí léto a práce mě povolá zpět do Londýna – nechtěl jsem o tom přemýšlet. Jak bych vůbec mohl každý den projíždět podél Victoriina nábřeží? Jediné, co jsem věděl, je to, že jsem chtěl být tady přímo vedle tebe. Dokud mi to dovolíš. A teď…“

William s úsměvem zvedl hlavu a zarazil se, když viděl směr jejího pohledu. Otočil hlavu.

„Victorie.“

Seskočila z verandy. Williamova dlaň jí sklouzla po zádech a ochable spadla.

Albert nebyl sám sebou – jeho šedomodré oči se šíleně leskly, těžce dýchal a viditelně nevěděl, co dělat s rukama. Prohrabával si vlasy, pohrával si s knoflíkem na manžetách své košile. Viděl Williama a zpanikařil. Byl zmatený a ztracený, nevěděl, jaká operace by měla být použita na nepředvídanou a neznámou proměnou.

„Co tady děláš?“ zeptala se Victoria konečně.

„Přišel jsem, abych byl s tebou. Abych tu zůstal, jestli chceš. Já… rozešli jsme se. Nemohl jsem se v ní víc zmýlit, Victorie, myslel jsem… a ona je… ona je monstrum. Lhala mi, řekla, že je těhotná! Chci říct, že to všechno nebyly lži, doopravdy je těhotná, jen ne s mým dítětem… nějaký… Řekl jsem jí o mých rodičích, otevřel jsem se jí a ona…“

Poslouchala jeho nesrozumitelné nesouvislé vysvětlování a cítila, jak se v ní jako žíravá kyselina vzdouvá vztek.

„Takže já tě mám vzít zpět s otevřenou náručí, protože ty a tvoje přítelkyně vnímáte odlišně monogamii?“ zeptala se chvějícím se hlasem.

„Ne, ne. Počkej. Poslouchej mě. Prosím. Tohle s ní nemá nic společného, ne ve skutečnosti… Udělal jsem chybu, Victorie. Měli jsme zůstat spolu. Tak co, jestli jsme rozdílní? Říká se, že se protiklady přitahují. A podívej se na mě… tady jsem, stále mě přitahuješ. Victorie. Já… nemůžu bez tebe žít.“

Nespravedlivé. Bylo to tak nespravedlivé. Jak jí tohle mohl udělat… jak mohl být tak… tak…

„Vzpomínáš si, jak jsi mi říkala, že nejsem dost impulzivní a romantický? Vezměme se, Victorie. Dneska, teď hned… pojďme se vzít! Vezmeme se a uděláme se spoustu miminek – malou Victorii, malého Alberta a půl tuctu dalších, co na to říkáš?“

Její tělo se třáslo. Měla pocit, že se rozpláče bolestí a zmatením. Všechno to bylo zapomenuté a pohřbené… Ale… tohle je Albert. Albert, ten mrzutý chlapec, kterého se pořád snažila rozesmát, aby odvedla jeho pochmurné myšlenky od rozvádějících se rodičů. To byla další věc, kterou by měli společnou, kdyby její otec nezemřel. Albert, nesmělý koktající teenager, který jí dal její první dospělácké květiny. Albert, vážný mladý muž, který si vedle ní sedl v jídelně její první den v Hannover Industries, když se její kolegové jejímu stolu vyhýbali širokým obloukem…

„Victorie, miluji tě. Nikdy jsem nikoho jiného nemiloval. Vždy jen tebe. Já… myslím, že jsem jen hledal snadnou cestu, ale teď už vím, že nemohu uniknout sám před sebou…“

Otočila se, jako kdyby dostala políček. William byl potichu. Jeho tvář vypadala chladně, jako by byla vytesaná z kamene, jenom jeho oči v barvě mechu se topily v němém výkřiku.

„Williame, já…“

„Victorie,“ zeptal se Albert opatrně. „Kdo to je?“

Trhl sebou a napřáhl ruku. „William Lamb.“

„Albert Coburg,“ odpověděl Albert a rychle a pevně mu potřásl rukou. Reflex, který se mu vyvinul během let plných obchodních jednání, byl příliš silný, a dokonce ani nejistota situace nemohla Alberta připravit o jeho způsoby. „Mohu se vás zeptat, kdo přesně jste?“

Williamův úšklebek byl klidný až cynický.

„Jsem Victoriin budoucí manžel.“

Albert nevěřícně vyprskl smíchy. „To bylo zábavné. Victorie, co se děje?“

Neodpověděla, neschopna ze sebe vymáčknout slovo, jak byla zcela a úplně omráčená.

William k ní došel a položil jí ruku na rameno.

„Pane Coburgu, obávám se, že vaše nabídka přišla trošku pozdě.“

Albertův úsměv pohasl. Chytil ji za ruce.

„Victorie, je to pravda? Co tu tenhle postarší člověk dělá?“

„Mladý muži, přátelsky vás žádám, abyste z ní dal ruce pryč,“ William už téměř vrčel, „než vám je vyrvu z ramen.“

Zbytek si bude Victoria pamatovat jako dlouhou scénu ve zpomaleném záběru, přestože to nespíš netrvalo déle než deset vteřin. Ohromeně sledovala, jak si William otírá krev z rozraženého rtu a Albert leží bez hnutí na zemi.

„Alberte!“ bez přemýšlení a bez váhání spěchala k němu. Nevnímala slzy, které jí stékaly po tvářích a klesla na kolena. Albert ležel se zavřenýma očima, a když s ním třásla, nereagoval. Se vzlykáním dovolila Williamovi, aby odtáhl její ruce pryč.

„Má puls,“ prohlásil úsečně a zvedl se. Z kapsy při tom vytáhl telefon. „Ano, dobrý den, potřebujeme ambulanci, je to naléhavé, muž v bezvědomí. Úraz hlavy. Cocker Street 15. Děkuji.“

***

Zůstal s ní, dokud nepřijela záchranka. Nic neříkal, seděl na verandě zády k ní, protože měla Albertovu hlavu v klíně. Victoria neměla sílu cokoli cítit nebo o čemkoli přemýšlet. Její hlava byla temná a prázdná.

V ambulanci se Albert probral z bezvědomí. Začal sebou házet, protože byl zmatený a nevěděl, kde je, ale jakmile si jí všiml, uklidnil se. Ve skrovné městské nemocnici neměli magnetickou rezonanci, a protože pacient byl při vědomí a nevykazoval žádné život ohrožující symptomy, bylo rozhodnuto, že bude převezen do Cockermouthu.

„Doufám, že nevzneseš obvinění?“ zeptala se Victoria a vydechla úlevou.

Albert rozpačitě pokrčil rameny a opatrně se dotkl svého týlu. „Praštil jsem ho jako první. A nebyla to jeho chyba, že se mi noha tak skvěle smekla po kameni. Jsem v pořádku, takže to je v pořádku.“

Chvíli tiše seděli. Victoria nemluvila z jednoho jednoduchého důvodu – uvědomila si, že nemá, co říct, přestože by nespíš v nějaké chvíli něco říct měla. Nakonec si Albert nervózně olízl rty, posunul se na nemocniční posteli a opět ji chytil za ruce. „Nebudu se tě na něj ptát. Nikdy se nezeptám. Není to důležité. Jen buď se mnou, nic jiného nechci. Vezmi si mě.“

Laskavě se na něj usmála a sevřela mu prsty. „Nemůžu. A nechci. Víš, kdybys za mnou přišel tak před měsícem, myslím, že bych to s radostí udělala.“

„Victorie…“

„Ne, prosím, teď mě poslouchej a nepřerušuj. Věci… věci se změnily. Já jsem se změnila. Nejsem přesně ta Victoria, kterou jsi znal. Myslím, že tě vždy budu milovat. Jako přítele, jako bratra, jako pěknou vzpomínku, ale každý jdeme jiným směrem. Omlouvám se. Nepochybuji o tom, že si najdeš tu pravou osobu, někoho, pro koho budeš chtít být impulzivním a romantickým bez pobízení, někoho, kdo se o tebe postará, kdo tu pro tebe vždy bude a kdo nikdy nebude požadovat, aby ses změnil, kdo tě přijme takového, jaký jsi…“

„Pane Coburgu?“ Se zaklepáním vstoupila do pokoje dobře vypadající žena s červenými vlasy. Mohlo jí být tak kolem pětatřiceti a pod bílým laboratorním pláštěm měla modré lékařské oblečení. Její přátelské šedé oči se střetly s Albertovým nervózním pohledem a plné rty se roztáhly do přirozeného konejšivého úsměvu. „Právě jsem mluvila s vaším rodinným lékařem a oba bychom byli rádi, kdybyste tu jen pro jistotu zůstal přes noc na pozorování.“

Albert si neochotně lehl zpět do postele. Zcela viditelně chtěl pokračovat v rozhovoru, ale podruhé během jednoho dne v přítomnosti cizího člověka to na něj bylo moc.

„Pro případ, že začnu vidět imaginární přátele?“ zamumlal.

„Pane Coburgu,“ prohlásila žena koketně a obratně mu načechrala polštář pod hlavou, „v naší nemocnici přátelé nemohou být imaginární – pouze složití s imaginárními a skutečnými částmi.“

Victoria nikdy neviděla, že by Albert tak zařval smíchy. Samozřejmě, usmíval se, občas se i zasmál, ale skutečný smích zněl v jeho podání cize. Bůh ví, co bylo na tom blábolení tak vtipného, ale Albert už podruhé toho dne lapal po dechu a díval se na zubící se rudohlavou doktorku téměř zbožně. Victoria se usmála a zavřela za sebou dveře. Albert si ani nevšiml, že se nerozloučila.

***

Prohledala dům a zahradu a zastavila se před zamčenými dveřmi do přístavby. Nebyl nikde k nalezení. Srdce měla těžké a znepokojené. Tetička Sofie, když se u ní jen pro jistotu zastavila, prohlásila tiše, aniž by se na cokoli ptala: „Nedělej si starosti, zlatíčko. On se vrátí, uvidíš.“ Rozhodla se o své obavy nepodělit s Louise, která Williama nesnášela s intenzitou ochranářské matky, aby se vyhnula nevyhnutelnému: „Já ti to říkala.“

Setmělo se, zatímco seděla v zahradě a vyskakovala při každém záblesku světel, naslouchala zvukům noci a beznadějně zírala do temnoty. Ale nevracel se. A s každou další hodinou se jí zoufalství zahryzávalo hlouběji do srdce. Najednou si uvědomila, že mu ani nemůže zavolat – neměla jeho telefonní číslo. Na co by ho potřebovala, když tu pořád byl? Pořád. Přímo vedle ní.

„Jsi moje nejlepší kamarádka a mám tě ráda, ale jsi taková kráva,“ zasténala Nancy do sluchátka. „Musela ses tak hnát k Albertovi, když tvůj profesor byl taky zraněný?“

„Nancy, on stál na nohou a Albert byl v bezvědomí!“

„Neřvi na mě! Udělala jsi rozhodnutí a on si spočítal, kolik je dvě a dvě.“

Bože, co to udělala? Jak mu to mohla provést?

Druhý den ráno se vyplazila z postele s třeskutou bolestí hlavy, osprchovala se, nadopovala se kafem a přísně si nakázala nemyslet na Williama. Za pár hodin měla setkání s rodiči studentů melvické střední. Láska může být mnoho věcí, ale nemůže být výmluvou pro zklamání lidí, kteří na vás spoléhají.

Stáhla si vlasy do uzlu a nasadila si brnění – lehký make-up, kalhotové sako a pohodlné podpatky. V sychravém dešti doběhla do ateliéru, který často využívala jako svou kancelář. Jakmile byla uvnitř, vytáhla ze stolu tu správnou složku. Zarazila se. Koutkem oka si něčeho všimla. Tady to bylo, mezi nespočetnými haldami papírů a složek, které pokrývaly celý její stůl. Dřevěná hranatá bedýnka překrytá listem papíru.

Třesoucí se rukou zvedla papír pokrytý rozevlátým písmem.

 

Victorie, omlouvám se, že jsem vše tak zkomplikoval. A omlouvám se, že tě dnes nemohu doprovodit na školní setkání. Na druhou stranu, kdo ví, možná že ti nyní představa o změně života malého tichého městečka nepřipadá tak lákavá… Ať je to jakkoli, doufám, že nalezneš něco, co bys ráda dělala, něco hodného tvého talentu.

Kdybych věděl, že je v tvém srdci někdo jiný, nikdy bych se nepokusil s tebou sblížit. Neobviňuji tě – občas dokážu být troufalý. Prosím, udělej mi laskavost a zapomeň vše, co ti tenhle starý blázen řekl. Už tě nebudu obtěžovat.

Žádám jen jedno. Buď šťastná. Prosím. Žij. Máš své sluneční paprsky a svou svobodu. A nyní máš i svou malou květinu.

William

 

Spustila ruku, ve které stále svírala dopis a slepě zírala do bedýnky. Skrze slzy neviděla delikátní bílé okvětní lístky orchidey.