Tmavě modrý

Pomalu zvedl ruku a dotkl se jich. Byla široká a hrubá. Fascinovaně sledoval, jak se mezi nimi objevila vráska, ta vráska, kterou viděl tolikrát, ale stále pro něj byla nezvyklá. Dotkl se jí. Cítil její nerovnosti, jako byla vyryta tisíci myšlenek a pocitů, jež mužovi proběhly hlavou, a ona byla jedinou věcí ukazující jejich sílu a intenzitu. Harryho pohled putoval dolů. Aniž by věnoval pozornost srdci bušícímu tak rychle a tak silně, že ho téměř slyšel, zcela ponořený do prozkoumávání každého centimetru toho neuvěřitelného obličeje, dotkl se výrazného nosu. Pomalu přejel prstem po celé jeho délce a opájel se jeho texturou a každým vyklenutím. Ostrý, zahnutý. Byl to dokonalý doplněk Severusova obličeje. Dodával mu nebezpečný výraz dravce. Byl… perfektní. Začal se mu zrychlovat dech, ale byl tak zabraný a okouzlený, že si toho nevšiml. Přišlo mu, že z mužových rtů utekl téměř neslyšitelný vzdech, když se jemně dotknul chladné tváře. Severusova kůže byla hladká, měla nažloutlý matný odst...

*prosím fanfáry* Je za námi další povídka. Vkládání začalo v červenci, a i když to měla být prázdninová povídka, její obsah se protáhl až sem, do posledního října. Chtěla bych poděkovat všem, kteří tuto povídku vytrvale komentovali - já myslím, že vy víte. Také bych chtěla poděkovat yellow a Voldyho Keksíkovi za to, že mě podrželi při finálním dopisování, protože to opravdu nebylo lehké. Tahle povídka je něčím jiná než ostatní. Nejen tím koncem, který není plný HappyEnd, ale je tam naděje... ta naděje, kterou bychom neměli nikdy nechat uniknout. V této povídce je poslání. Moc mě těší fakt, že minimálně jeden člověk hledal na internetu informace o cannisterapii (my víme, že ano?). O něco takového mi šlo. Nejen o obsah, abych se vypsala, ale proložila jsem tím vlastní pocity z běžných věcí, které se dějí kolem nás, a které tak jednoduše přehlížíme. Vím, že úvody moc lidí nečte a rovnou se vrháte na čtení obsahu článku, i tak Vám patří mé velké DÍKY, za to, že jste tu pro mě tím, že o sob...

Po konci přijde Epilog. Najdou se ještě jeho čtenáři? 32. Kapitola Vojta mlčky poslouchal Eliotův příběh. Tu část, kterou nikdy ani zmínkou nenaznačil. Vůbec si nedokázal představit, jak bylo možné, že něco tak silného v sobě takovým způsobem dokázal ututlat. Z Eliotových slov pochopil, že to trvalo už dlouho. Nechápal, jak mohl chodit po světě a dávno se z toho nezbláznit. V něm by to asi vřelo… jenže… Eliot byl jiný, soustředěný na to, co dělal a zbytek si nechával pro sebe. Poslouchal, jak mu vyprávěl o tom, že to on, Vojta, v něm vyvolal všechny ty pocity znovu. Probudil v něm to, co se snažil odsunout. Zrovna jeho životní příběh, který dostal do ruky Eliot, aby ho dál psal. A dařilo se mu popsat opravdu hodně stran. Několik desítek kapitol plných pokroků, i když malých. Kolikrát si člověk musel tím nepříjemným projít, aby došel smíření? *** Nechápal, proč ho nakonec Eliot vytáhl ven. Nechápal ani důvod, proč stáli před branou do psychiatrické léčebny. Chtěl ho tam vzít? Nebo se je...

Všichni, co čtete mé povídky, víte, že tahle je něčím výjimečná. Bude výjimečná i svým koncem. Pořád ještě to konec není, i když už kávu vypil a teď se pustil do sušenek. :-) Jinak jsem si dala "předsevzetí", že tuto povídku dokončím do konce října, tak jsem na sebe zvědavá. 31. Kapitola Eliot nechápavě hleděl na Vojtu a v hlavě přemítal, kam by měl tenhle rozhovor vést. Nebyl si jistý, jestli vůbec chtěl vědět rozuzlení, i když věděl, že to bylo nevyhnutelné. "Bude to znít strašně sobecky, když řeknu to, co chci. A taky ti tím ublížím, i když nechci." Povzdychne si Vojta. Nedokáže se Eliotovi podívat do očí. Nezvládl by tu tíhu Eliotova pohledu, který mu vždycky viděl až do žaludku. Ale vím, že kdybych to neudělal, tak bychom se oba zbytečně trápili." Napřímí se. "A to já nechci." Dospělý muž sedící na židli naproti němu, na něj hleděl s očekáváním. Oči sice zářily, ale už ne radostí a štěstím. Vojta věděl, že Eliot nebyl hloupý. Určitě už si dokázal...

Omluva je zase na místě, ale asi jste si všimli, že cca od úterý-čtvrtek to tu poslední dobou nežije, i když dřív to bývalo zvykem. Odpověď je jednoduchá. Jsem v druhé práci, ze které přicházím většinou vyčerpaná ze své mozkové kapacity - co se myšlení týče. Stehy už jsou pryč, takže pohyb mám volnější a tak hurá na to psaní tedy... Prosím, omluvte překlepy, dnes mi to opravdu jde. A betu jsem v noci nesehnala, později opravím. Je to tady. Konec se blíží velmi rychle. Už zasedl ke stolu a popíjí svou kávu. :-) Slibuju, že konec bude dobrý, jen ne podle představ všech. Konec je jen jeden. A je to logický konec. :-) 30. Kapitola Vojta si nedokázal v hlavě ani představit, co by se s ním dělo, kdyby potkal někoho, kdo ho zaujme. Eliot ho zaujal. Ale Lukáš ho přímo očaroval. Nechápal to. Viděl ho přeci jen tak krátce. A po všech těch útrapách by měl být spíš obezřetný. Jenže jeho tělo si dělalo co chtělo. Nepřemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby chtěl mít vztah. Ale bezprostřední chování Luk...

Omlouvám se, nejsem teď ve své kůži... fakt, že jsem hodně unavená, sešitá a bez nápadu, se podepisuje tam, kde se mi to hodí nejméně - v místě, kde odpočívám, kde se vypisuji. Za chyby se fakt omlouvám, později napravím. 29. Kapitola "Eliote? Je všechno v pořádku?" Eliot se zastaví v chůzi, když ho Max osloví. Ohlédne se na svého dlouholetého kamaráda a kolegu, ke kterému měl velmi blízko. Pokusí se usmát, ale na rtech se objeví jen nepodařený úšklebek. "Jasně." "A proč tedy lžeš?" Úsměv a oči říkající: mě můžeš říct cokoliv. "Potřebuju volno, nutně." povzdychne si. Dělal všechno pro to, aby byli lidi kolem něj spokojení a sám na sebe si čas neudělal. "Vypadnout mimo civilizaci a vypnout. Už nedokážu být nezaujatý." Přizná se. Vojta na něj měl příliš velký vliv svou osobou. A bylo to víc a víc intenzivní. Max na Eliota hleděl zvláštním pohledem. V hlavě kalkuloval, jak moc vážné to s Eliotem bylo. Ale když se na něj podíval pečlivěji, ...

Ahojte všem, všichni, co čekáte na další kapitolu Vyryto v duši, se předem moc omlouvám. Původně měla dnes být, ale tenhle týden jen obíhám doktory, pracuji s doktory, dělám doktora... fůůůh... můj zdravotní stav není tenhle týden ideální a ještě se přidala únava... zasedla jsem k počítači a zjistila, že tu kapitolu prostě nedopíšu. Dopřejte mi pár hodin klidu a míru a já se pokusím dát to do kupy co nejdřív. Tentokrát ovšem bez slibů v nějaký termín. (Znáte mě, řeknu že to nejde, potom sednu a za chvíli je to tady...) Uvidíme. Děkuji za pochopení. Váš unavený, z práce vyšťavený a na těle bolavý, sešitý, Voldy