Tmavě modrý

Je to jen malá ochutnávka. Jistě vám ovšem prozradí, o co vlastně půjde. A neplánuju tuto povídku nijak dlouhou. Jen tak, jak to má být. Prolog "Podívejte, já už toho mám dost. S tím klukem se nedá vycházet." Ostrá rána desek, které dopadnou n stůl, jak je tam starší žena odhodí, protne jinak klidné místo recepce nemocničního oddělení. "Já tady končím, ať si s ním pracuje někdo jiný." "Nemůžete takhle odejít?! Musíte pochopit, že se nenachází ve zrovna dobré době. Prochází náročnou životní situací, nemůžete po něm chtít hned zázraky." Zkusí ji svým zvoláním zastavit sestra. "Hned?! Chodím sem už několik měsíců a nedostali jsme se jinam než k očnímu kontaktu a vykoktanému dobrý den . On se vůbec nesnaží. A když se nesnaží, tak nemá cenu si plácat játra. Jeho rodině to vysvětlím sama, nemusíte se namáhat." ****** V kanceláři, která se nacházela v posledním patře vysoké budovy, bylo v tuhle dobu nesnesitelné horko. Rozbitá klimatizace byla pro zhýčk...

Původně to měla být jen krátká část, ale když jsem to psala... neodolala jsem. Takže teď už oficiálně - poslední díl. Nakonec život nejprve bral, potom dával. Co mi život dal (a vzal) - Epilog O několik let později… Zikmund a Filip "Neměl by ses tady takhle vystavovat, kdokoliv by šel kolem, měl by na tebe skvělý výhled." Ozve se žárlivě nad Zikmundem. Ten jen s uculením stáhne z obličeje slamák, aby viděl na svého manžela. Překulí se na bok a s jedním pokrčeným kolenem mu dá na odiv své pečlivě trénované tělo. Sluneční brýle usadí do vlasů. "Myslíš, že bych tím mohl způsobit větší nehodovost lodí? Nebo potápěčů?" Uchechtne se pobaveně a natáhne ruku pro nabízený ovocný koktejl. "Zkus jít takhle do moře a uvidíš…" pokrčí rádoby lhostejně rameny Filip a plácne sebou na osušku vedle Zikmunda. "Nikdo tady není a těch pár místních…" mávne Zikmund rukou. "Chtěli jsme přece klidné místečko pro nás dva." Spokojeně se rozvalí a se sklenicí polo...

Možná budu nařčena, že jsem konec zbytečně uspěchala, že ten příběh měl potenciál pokračovat. Já to vím. (Která povídka by nemohla pokračovat do nekonečna, že?) Ale teď, v tomhle momentu cítím, že tohle je ten správný konec. Takový, který si pro svoje postavy představuji. A pokud nechci zase zamrznout nad tím, že si budu lámat hlavu s tím, jak potěšit Vaše mlsné jazýčky, kdy bych musela povídku odsunout stranou, abych ji promyslela... Je to dobrý konec. A po konci přijde ještě epilog. Díky všem, kteří se mnou strávili dlouhé měsíce u této jediné povídky. Povídky, která měla být mezníkem pro tento blog. Možná byla. Pomohla mi nakonec dostat se z krize, po které bylo v plánu nasat článek s názvem: Co mi blog dal (a vzal) a ukončit tuto kapitolu svého života. Jenže... je to závislost. A stres, který mi přinesl můj závěrečný rok ve škole... znáte to... mnozí ještě poznají. Ještě jednou tedy děkuji za Vaší trpělivost, že jste to se mnou nevzdali a přečkali jste moji tvůrčí krizi. Tak hurá ...

Omlouvám se za neplánovanou prodlevu, ale noťík je stále u pana IT lékaře a tak datluji u PC s pochroumanou klávesnicí, proto případně omluvte nedostatky. :-) Během psaní dnešní kapitoly mi došel jeden fakt. Že už nám nezbývá moc do konce. Možná dvě, tři kapitoly. Kdo ví. Možná je to jen tím, že jsem nemohla přes dva týdny psát. Uvidíme. :-) Jinak už realizuji své psací plány, určitě se máte na co těšit. Všechno však postupně! Zatím se bavte. 31. Kapitola Přes sklo oddělující pokoj sledovali Matyáše, jak čte z jedné z Kryštofových knih. Stáli vedle muže z ochranky a vypadali jako sudičky. Kryštofův zdravotní stav byl stále neměnný. Trvalo to již týden, co se tady ukázali poprvé. Ale nic se nezměnilo. Ani o malý kousek k lepšímu. Všechny přístroje byly stále na stejném místě, jako když před týdnem odjeli. A teď tu byli zase. Zikmund chtěl vědět, že ten kluk bude v pořádku a proto ho začínalo ubíjet, když bylo všechno pořád při starém. Ale i tady bylo pozitivum. Stav se nehoršil. Jenže t...