Tmavě modrý

3. Kapitola Jakub zabalí věci do tašky a zapadne do svého auta. Máti už mu začíná lézt na mozek. Pořád do něj hučí, proč si nenajde nějakého přítele, že mu už musí lézt na mozek to, že je doma pořád sám. Ujištění, že si právě kvůli tomu koupil černého kocourka, jí nestačí. Okupuje pokoj pro hosty nějaký ten den. Sníh pořád ještě nezačal ustupovat, právě naopak, s blížícím se datem jara se čím dál víc nakupoval, až před domy vytvářel několikametrové závěje. Tu a tam sice slyšeli v televizi, jak se někde pod nánosem sněhu propadla střecha, ale u nich ve vsi se o to hasiči náležitě starali a den co den se snažili sundat nános sněhu z více střech. Starali se o to i místní, kteří vlastnili horolezeckou výbavu. Což v horách byl docela vítaný koníček. Musel se pousmát, když si vzpomněl na včerejší úklid sněhu, kdy se k němu Rosťa přidal… "Ahoj… Zase odklízíš? Pokoušel jsem se zapřáhnout mladýho, ale ten na práci ani nesáhne. Měl bych mu asi konečně ukázat, že je chlap a měl by se sebou n...

Umění ubližovat Zoufalství. Mokré slano vytvářelo cestičky na jinak usměvavých tvářích. Pohled těkal z místa na místo. Z osoby na osobu. Přesto byl v pokoji sám. Myslí vířily vzpomínky minulé a představy budoucí. Nepopíral, že představy nebyly veselé. Stačilo k tomu tak málo. Vzpomínky bolely množstvím odehrávajících se citů. Pustil na sebe horkou vodu. Co na tom, že byl oblečený. Tkanina uschne stejně jako slzy. Ale duše zůstane bolavá. Nebyla to chyba jednoho. Byla to chyba dvou. Jeden netušil. Druhý konal. Jeden mluvil. Druhý mlčel. Beznaděj. Snaha zvrátit vše zlé. Uvědomění dávno zapomenutých citů. Umění ubližovat. Ale po každé bouřce vyjde slunce.

Část sedmá "Neříkej něco, čeho bys později mohl litovat, Lexi! Znáš to... všechno co řeknete, může být použito proti vám... A byť se taková nabídka nevyskytne mojí osobě často, musím tě zklamat. Jsem samostatný, jak jen to jde. Ale kdyby ses chtěl svézt, můj klín je volný." "Hm. To velmi dobře znám. A když už jsme u těch dvojsmyslů... tvůj klín by se dal jaksi využít i jinak, než jsi zmínil." pokrčí rameny. "Promiň, to už bylo možná trošku moc. Dlouhá abstinence umí dělat divy. Takhle bych s tebou vážně jednat neměl. Ještě mě zítra udáš za sexuální harašení, mého otce trefí a mě už doopravdy zavřou." tomu se prostě musí usmát. "Jo, to by pár věcí vyřešilo." "Jen mě přivádíš trochu do rozpaků, nic víc... Nejsem zvyklý být v přítomnosti někoho takhle otevřeného. S ohledem na naší orientaci a tak... Jistě, s partnery v soukromí nebo na veřejnosti jdou předsudky stranou, ale takhle, víš? Neznáš mě, jsem na vozíku, nemůžeš vůbec tušit, co se dá o...

Užívejte si již dávno napsaných slov. Možná dlouho nic nebude. 2. Kapitola Místo sladkého probuzení sebou trhnul. Nesnášel tohle buzení. A podle toho, jak někdo netrpělivě držel zvonek, usoudil, že to musí být něco důležitého. Moc nechápal. Tak, jak byl, pouze v trenýrkách, seběhl schody, aby mohl dotyčnému otevřít. "Mami?!" vyjukaně zůstane zírat. "Co tady děláš?!" červené auto stojí na jeho neodhrabaném dvorku a vypadá lehce vtipně v množství sněhu, do kterého se zabořilo. "Člověk by si myslel, že svoji matku uvidíš rád, ale je to s tebou stejné jako v každém druhém podřadném filmu… Mohu dál nebo mě chceš nechat zmrznout? Zase ses pral? Ještě tě to nepřešlo?" podotkne, když kolem něj prochází dovnitř. Jakub si ještě stačí všimnout pohybu vedle v autě a jeho následné nastartování. Na zamávání nereaguje, zamračeně se vydá za matkou do tepla vlastního domu. "Co tady vlastně děláš? Normálně se hlásíš, když chceš přijet…" "Dovol mi, abych ti oz...

Část šestá "To je blbost, je tam spousta lidí, co tě mají rádi, Lexi. Jak myslíš, že by se cítili, kdyby ses už nikdy neukázal ani neozval? Nedopusť to, abys dělal stejné chyby, kterých se na tobě dopustili jiní. Buď sám sebou, nenech se ovládat. Chápu, že to musí být těžké. Znovu ho vidět a ještě vedle manželky s dítětem, bez pořádné odpovědi, proč se to vlastně stalo, ale už to je a podívej se na to z jiné stránky... co by se s tebou dělo, kdybys nyní žil s ním a vytáhla by se ta špína? Kde bys byl?" "To je dost těžká otázka, Michale. Na to nedokážu odpovědět." pokrčí rameny. "Je to komplikované. Příliš složité. Udělal jsem sám plno chyb." narovná se. Začal se pod tíhou svých vlastních slov poněkud hrbit. "Musel jsem odjet dost na rychlo. Mám pocit, že mi to někteří nedokáží odpustit. Musel jsem na kamaráda hodit starost o bar, svého skoro-přítele jsem opustil prakticky na začátku celkem slibného vztahu... A už vůbec mě netěší, že jsem musel zmizet ...

Pomalu a nenásilně se vracím s Poslední ránou. Neočekávejte ode mě žádné psací zázraky. Odešla mi i múza na cyklistiku, takže budu postupně přidávat to, co mi zrovna půjde. Kdo nečetl, má možnost, kdo četl - kapitoly prošly úpravami. Bavte se. 1. Kapitola Obloha se temně mračila na své okolí. Posledních pár dní to dělala s oblibou. Lidé upadali do nepříjemných depresí a špatných nálad. Zakaboněné počasí jim dávalo zabrat. Každou noc sněžilo a silničáři nestíhali odhrnovat závěje čerstvého sněhu. Sotva odjela jedna parta, už musela nastoupit další, aby začali od začátku. Při západu slunce, které se tak dlouho neukázalo, by se střechy leskly a sníh by vytvářel z malého městečka pohádkovou krajinu. Nyní těžké mraky představovaly jakousi předzvěst filmové apokalypsy. Místo toho jen přišel další sníh. Před jedním z domů na kraji malého městečka právě odhrnoval sníh tmavovlasý mladík. Vlasy měl stažené v ledabylém copu, aby mu nepřekážely. Kolem něj vesele poskakoval malý černý kocourek, kte...

Jsem vážně zklamaná, věříte mi? 33. Kapitola Udělal jeden z méně bezpečných manévrů. Neseděl ve svém sokolu, který patřil polní nemocnici. Seděl na pozici hlavního pilota a pod sebou měl operátora, který v případě jakéhokoliv nežádoucího stavu mohl použít rotační kulomet. Připadal si, že sedí na časované bombě a přitom to bylo pro jeho ochranu. Ale v takovém letounu seděl poprvé za svou zářivě krátkou kariéru pilota. Za sebou měl alespoň jednu jistotu a tou byl Mirek, který mu dělal palubního technika i tady. Měli přesunovat lidi z místa na místo, ale některé chvíle si prostě nevybíraly čas podle aktuální posádky. Byl napnutý jako struna. Nechtěl si to sice přiznat, ale necítil se při řízení tohohle vrtulníku dobře. Dostal jen základní lekci a odlétal pár hodin v chráněném prostoru, aby se sžil s řízením. Na druhou stranu však musel přiznat, že tohle byl dobrý stroj. Poslouchal jakoukoliv malou změnu tlaku na knipl. "Jdeme na přistání." řekne do sluchátek a pomocí navigátora ...