Tmavě modrý

Děkuji Pret za betaread. "Nikdy nekončící práce" Severus sebou trhl a odtáhl se, když k němu přišel mladý pán Teddy. Pán podle všeho nechtěl, aby se pán Teddy Severuse dotýkal a obvykle se mu v tom snažil zabránit, ale právě teď byl tak zabraný do učebnice, že si toho nevšiml. "Nemyslím si, že vás pán chce tak blízko u mě, pane Teddy," řekl Severus a opět se odtáhl od odhodlaného dítěte. Také za to byl vděčný - přestože věděl, že mu pán Teddy neublíží tak jako ti starší než on, nechtěl, aby se ho někdo dotýkal. Pálilo to a připomínalo mu to věci… vůbec se mu to nelíbilo. "Teddy!" trhl sebou pán a začal jim věnovat pozornost. "Nedotýkej se Severuse." Dítě pána buď ignorovalo, nebo nerozumělo jeho slovům, nebo je neslyšelo, protože udělalo další dva vratké kroky vpřed a zamotalo ručky do toho, co zbylo ze Severusových vlasů. Severus uskočil dozadu, předtím než si v tom stihl zabránit, a v důsledku toho dítě spadlo a zřejmě si ublížilo, protože zača...

Zdravím všechny své příznivce, troufám si tvrdit, že ještě všichni neutekli (k mému překvapení a k velkému díku věnovanému Vaším směrem). Předem upozorňuji, že tohle bude zase lehký výlev co se mého autorského já týče, no dobrá, hotová egomasturbace . Nevím, čím mám začít, proto omluvte, pokud nebude tento článek dávat smysl a vy i na konci budete hledat hlavu a patu. Lidé, kteří jsou se mnou v bližším kontaktu ví větší podrobnosti o tom, co se kolem mě za poslední týdny dělo, takže jsou více či méně v obraze, pro Vás ostatní... věřte, že by to bylo jen zatěžování Vašich hlav a myslím, že bychom měli přejít rovnou k věci, proč tento článek píšu. Moje hlava se jednoho dne zastavila a odmítala spolupracovat. Nicméně to období nejspíš již přešlo a já stále častěji myslím na psaní a povídky jako takové. Nedokáži Vám slíbit, že se hned vrátím k rozepsaným, i když Život v oblacích má do konce jen pár dílů a měla to být minipovídka... V jiném světě... nejspíš budu muset počkat do jara a najít...

Tenhle adventní kalendář se vymkl víc, než je zdrávo. S dobou psaní bych se dokázala smířit, ale nakonec se z toho stala spíš bonboniéra plná laciné čokolády, která obsahem cukru škrábe v krku. Takže se omlouvám všem, kteří čekali tradiční spád. To jsem na Vánoce neplánovala, ale ani tenhle slaďák... co už, člověk míní, plány se mění... Tímto bych ráda ukončila konečně starý rok a začala novým. Děkuji všem za přízeň. Vážím si Vás víc než si myslíte. 24. Anděl svázaný soby Na vteřinu sledoval potůček vody v trávě, která se prodírala tajícím sněhem. Sluneční paprsky vytvářely krajinu pohádkovější, než jakou se zdála být. A tam, pod jedním z kvetoucích stromů stál ten, kvůli kterému sem nyní přišel. Dovolil si na chvíli se zastavit a sledovat siluetu mužského těla. Slunce z něj dělalo nadpřirozenou bytost. Kdyby měl křídla, řekl by, že je anděl. Byl anděl i bez křídel. Pousměje se, když přijde blíž a všimne si šály, která to všechno způsobila. Byla jeho, ale nosili ji oba. Stala se talism...

Upozornění: nevhodné pro cukrovkáře! 23. Barvy "Jsi jako duha." Prsty se jemně dotkly čerstvě oholené tváře. Laskavé oči se zahleděly do druhých, na rtech se usadil úsměv. "Prosím?" vydechne zmateně. Pohled zaklesnutý do druhého. Jemu stačila jediná barva. Hlavně nikdy neztratit z dohledu jeho oči. "Když jsem tě poznal, byl jsi v tmavém… tajemný a zahloubaný." Prsty se dotkne lemu košile, kterou měl muž na sobě. "Rozjasňuješ se stejně rychle, jako se mi otvíráš." Není to výčitka. Potěšené vyznání. Zardí se. Horkost stoupne do jeho tváří. Pobavený úsměv a letmý polibek na tvář. "Barvy ti sluší." "Víš, co znamená růžová?" Podívá se na něj. "Moji lásku."

22. Snídaně "Dal by sis ještě něco?" ženský hlas protne cinkání hrnečků a žvýkání všech přítomných. Všechny pohledy se stočí jejím směrem. A potom zpátky. Jako na tenisovém zápase. "Děkuji, už mám všeho dostatek." Usmějí se na ženu zářivé duhovky. Miluje ho. Za to, jaký je. Jak vždy dokáže najít vhodnou a laskavou odpověď pro kohokoliv. Vyhledá pod stolem jeho dlaň a stiskne ji. Ještě mu to neřekl. Činy jistě vypovídají své a mají větší váhu, ale slyšet to… Doma snad ještě nezažil, aby byla takhle klidná snídaně. Četl to v otcových očích. Jen jsme se báli, aby ses nespálil. Věřil jim.

21. Vánice Okna dávno zasypaly sněhové vločky. Ještě několikrát však odrhnul závěs, aby se ujistil, že to tak není. Za okny řádila sněhová vánice. Co chvíli jím projel záchvěv strachu. Měl špatný pocit. Byl sám. Jediný zdroj světla mu poskytovala malá baterka v ruce. Nikdy neměl takové počasí rád. Vyvolávalo v něm úzkost… ale byl dospělý… copak to mohl říct nahlas? Trhne sebou, když k němu dolehne ostrý zvuk houkačky. Sesune se na pohovku, hlavu hluboce skloněnou. Možná na okamžik upadl do mikrospánku, každopádně v nestřeženou chvíli přeslechl rachot klíče v zámku. Kolem ramen ho obejmou známé paže. "Nejsi sám. Už nikdy."

20. Strasti s dárky "To je opravdu… pěkné." Hlesne po delší odmlce, když hledá vhodná slova. "Asexuální." Jednoduché konstatování z úst druhého muže zní pobaveně. Štíhlé prsty mu z rukou vytáhnou pár barevných pletených ponožek. "Každopádně je to velice originální dárek." Zazubí se. "Co tam máme dál?" Zamrká. Velmi výstižné, ale jak k tomu měl přijít on? Jak si to měl vysvětlit? Byla to nějaká recese? Možná ano. Po druhé za pár hodin byl rád, že jsou nyní sami. "Choutkám se přeci meze nekladou." Zavrní mu starší muž do ucha. Smíchem vyprsknou zároveň. Vesele rozmáchne rukama. "Víc už vědět nechci. Příští rok zakazuji dárky."