Tmavě modrý

"Tolik potřebné uvolnění" Harry si překontroloval peněženku a malý váček s penězi. "Dobře, Hermiono - Teddy spí a Severus je v posteli. Nepřijde dolů, dokud pro něj nedojdeš - nebo já, protože nebudu venku tak dlouho. Takže tam chodit nemusíš a budeš v pohodě." Harry se odmlčel. Jediným zvukem v místnosti bylo tikání hodin a Severusův šepot, který byl natolik tichý, že mu nebylo rozumět - Harry ztišil zvukové ochrany natolik, aby mu poskytl doporučované soukromí, ale stále byly natolik hlasité, aby šlo rozeznat každé slovo nebo problém, pokud by člověk doopravdy pečlivě poslouchal. "Severus bude minimálně jednou, ale spíš, dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát křičet." Harry si nasadil plášť. "Normálně za ním jdu a uklidním ho, ale nechci, abys to dělala. Je vyděšený, když přijdu já - s někým, kdo je pro něj téměř cizincem, by to pro něj bylo mnohem horší." Hermiona zavrtěla hlavou. "Harry, zná mě. Budeme…" "Ne!" trval na svém Harr...

"Tolik potřebný rozhovor" "Cítíš se na té podlaze pohodlně, Severusi?" zeptala se paní Brownová. "Seš si jistý, že si nechceš sednout na pohovku? Harry tu není a nesedí na ní. Neměl by to být problém." Severus již dlouho neseděl na pohovce. Byl to luxus, který si nezasloužil. "Ano, paní. Cítím se pohodlně." Jedna strana Rubikovy kostky již byla celá zelená, ale ostatní byly zcela chaotické. "Tvůj pán vzal Teddyho na návštěvu do dětského centra, a pak půjdou k Weasleyům. Bude zpět tak za hodinu." Severus to věděl. Pán mu vysvětlil, že hledá místo, kde by v budoucnu mohl pán Teddy zůstávat pár dní v týdnu. Pán mu to vysvětlil ze stejného důvodu, z jakého mu říkal většinu věcí - neměl nikoho jiného, komu by to mohl vysvětlit. Ne že by to Severuse znepokojovalo, ale pokud by pán nemluvil, dům by byl zcela tichý. "Slyšela jsem, že sis v knihkupectví vybral nějaké knihy," řekla. "Jak se jmenují?" To, co Severus chtěl vědět...

Blíž There's something here I can't explain I feel I'm diving into (diving) driving rain You get my senses running wild I can't resist your sweet, sweet smile So take this feeling make it grow Never let it - never let it go* "Harry!" Chlapec se otočil do chodby zaplněné studenty a rozhlédl se kolem po osobě, která ho volala. Skoro okamžitě si všiml Tonksové, která se prodírala davem a usmívala se na něj. "Stěží jsem tě dohnala! Poslouchej… mám nápad. Jasně, že nevím, jestli bude ředitel souhlasit… ale měl jsi poslední dobou tolik rozptylování, že jsem si myslela… víš, že jsou brzy Vánoce?" Harry přikývl, ačkoliv stále nevěděl, kam tímhle míří. "No, myslela jsem si, že by byla sranda zorganizovat vánoční večírek, než se všichni rozjedou domů. Mohli bychom dát dohromady malou skupinu a jít na pivo… tedy, na máslový ležák," mrkla na něj vědoucně. " Mohli bychom možná i tancovat. Muselo by to být někde v Prasinkách, protože atmosféra tady ...

Začít znovu {3} "Sám jsi rozhodl, kde chceš bydlet, Louisi." Tak dlouho neřekl jeho jméno nahlas. "Nenutil jsem tě odcházet." Pocítí zvláštní emoci uvnitř sebe. Jako by se v něm něco uvolňovalo. Tíha, která mu celou dobu ležela na prsou. "Ne, nenutil." zavrtí Louis hlavou a omluvně se na Matyáše podívá. "Těch deset let strašně uteklo." Ten názor nemůže Matyáš sdílet. Pro něj to bylo peklo. Minimálně první roky. Potom se dostal do stavu zvláštní citové apatie na téma Louis. Až dlouho poté o něm byl schopný mluvit normálně, aniž by se mu u toho klepal hlas emocemi, které cítil. "Když myslíš." Ozve se vyzvánění telefonu. Matyáš má mobil zapnutý pouze na vibrace. Od rána zvuk ještě nezapnul, takže to nebyl jeho. Louis vedle něj začne prohledávat kapsy, aby našel zvonící mobil. "Promiň, manažer." Pousměje se a zvedne se, aby o pár kroků ustoupil od lavičky. Matyáš hledí na vzdalující se záda a uvědomuje si, že ten člověk už k němu...

Je to až trapné... po takové době... ale je to tady. Omlouvám se za to. Uvidíme, kam mě vítr dovane. Začít znovu {2} Melodie vznikající pod obratnými prsty se změní a Matyáše to vytrhne ze vzpomínek. Nechce přemýšlet nad tím, co ho k neznámému pianistovi přitahuje. Jako by to byl magnet minulosti, kterou sdílel se stejně nadaným hudebníkem. Nevědomky otočí zlatým kroužkem na svém prsteníčku. Myslel si, že už se přes to přenesl, ale nejspíš tomu tak nebylo. Nerozešli se s Louisem ve zlém. Nikdy neměl důvod se na něj zlobit, i když to v začátku mohlo vypadat jinak. A zlobil se, jenže postupem času zjistil, že to nebyl vztek, co ho tak ničilo. "Jsi tak šokovaný, že se ani nehýbeš?" Ozve se vedle Matyáše melodický hlas. S mrknutím upře svůj pohled na obrýleného muže před sebou. Na rtech má stále ten známý úsměv. A potom brýle zmizí a on má možnost si muže prohlédnout. Dívá se do pronikavých očí, které mu pohled laskavě oplácí. Mohl by říct, že se v nich doslova utápěl. Nechápal t...