Tmavě modrý

23. Kapitola Eliot zůstane zírat na prázdnou chodbu. Jediné, co nějak odlišuje prostor od bílých zdí, je vestavěná šatní skříň a dveře vedoucí zřejmě do záchodu a koupelny. Tyhle bytovky už tak byly stavěné. Co ho ale zarazilo, nebyl fakt, že v místnosti není žádný jiný nábytek. Možná ho nezarazily ani jediné tenisky kousek od dveří, na nichž ležela vrstva prachu. Spíš za to mohla ta neosobní atmosféra, která tam vládla. "Neptej se." Ozve se mu za zády tiše. Ne, to ani neměl v plánu. Vlastně… měl. Chtěl se zeptat, co to má znamenat. Nedokázal by slovy ani popsat, jak to na něj působilo, ale vzhledem ke stavu, v jakém Vojtu našel poprvé v nemocnici… "Pojď, půjdeme dovnitř, ať nesedíš na studených schodech." Řekne Eliot místo nějakých dalších proslovů. Přejde zpátky k Vojtovi a pomůže mu zvednout se. Obejme ho kolem pasu a přitáhne si ho na sebe, aby se jim šlo lépe. Když se za nimi dveře bytu zavřou, má Eliot pocit, že se vrátil do školy, kdy byl několik týdnů na odd...

S další částí se pokusím moc neotálet, ale o víkendu běžím jeden závod a přes týden jsem v práci od nevidím do nevidím, tak snad to zmáknu. 22. Kapitola Eliot se nemohl na Vojtu vynadívat. Od té doby, co ho Mikael ostříhal, jako by z něj byl úplně nový člověk. Vlasy uměly udělat takovou práci. Rozhodně mu to slušelo. Usmál se sám pro sebe, ale když konečně v lékařském pokoji našel Vojtovu složku, zamrzl mu úsměv na rtech. Je to tady. Pomyslel si zkoušeně. Pohlédne na hodinky na svém zápěstí. Vojta měl být v tuhle chvíli na rehabilitaci a potom ho ještě čekala vířivka. Eliot však přijel dřív, protože chtěl mluvit se svými kolegy o tom, jak se Vojtův stav vyvíjí a zda se zlepšuje. Vesměs už odpověď znal, ale chtěl se ujistit, že není jediný, kdo to tak vidí. Jenže vozík nutný pro Vojtův život nad ním visel jako Damoklův meč. Masážemi a cvičením se snažil zvrátit ten fakt, ale v hloubi duše věděl, že to stejně nedokáže. Nebyl všemocný. Teď však bylo načase Vojtovi o téhle věci říct. Nebu...

21. Kapitola "Psí salón?!" vyhrkne Vojta ve chvíli, kdy Eliot zastaví před bílým rodinným domem, na jehož plotě se tkví velká cedule se spokojenými psími mazlíčky. Eliot se zazubí tomu, jak čistě ta slova zazněla. Takže když byl Vojta v ráži, šlo mu mluvit dobře. "Neměj obavy, Miky zvládne cokoliv. A navíc, kromě Berry stříhá i mě. Vyučil se nejdřív kadeřníkem." Vysvětlí, když se Vojta otočí jeho směrem a kritickým pohledem si přeměří jeho účes. "Doufám, že ho potom nebudu muset zažalovat." Prohrábne si své přerostlé vlasy. "Nemohli bychom do normálního kadeřnictví?" "Ale tohle je, věř mi. Jen má ceduli na druhých dveřích, přijeli jsme k hlavnímu vchodu, ale salon má z druhé strany domu. Je líp vidět ze silnice." Uculí se a začne se škrábat z auta ven. Z kufru vytáhne Vojtův vozík a po úspěšném složení ho přistaví k němu, aby se mohl pomalu přesunout. "Eliote! Už na vás čekám!" kromě radostného zvolání se ozve i psí štěkot. K ...

20. Kapitola Eliot překvapeně pohlédne na jejich dlaně. Tedy spíš na tu Vojtovu, která leží na té jeho. Berry na ně zpod nich hledí se zářivě lesklýma očima a trpělivě vyčkává, co se bude dít. "Vojto, já…" "Máš pravdu, Eliote." Zkonstatuje jen oslovený. Vždyť to bylo úplně to samé, jen z jiného úhlu. Oba přišli o svoje rodiče, i když oba úplně jinak. "Ne…" zavrtí Eliot hlavou. "To je něco úplně jiného… ty… přišel jsi o rodiče i bratra. Ta ztráta… nedá se to vůbec srovnávat." Eliot je zmatený. Nedokázal se najít ve změti svých emocí a už vůbec do nich nedokázal zařadit ty Vojtovy. "Tys taky přišel o rodinu. Je jedno jak… ale to, co jsi řekl… máš pravdu. A myslím, že to… že to platí i pro mě. Jenže já to vzdal, ty ne." Stiskne jeho prsty. Najednou se jejich role obrátily. Eliot už nebyl ten, kdo utěšuje, ale byl tím, kdo byl utěšován. Mělo by to být naopak, prolétne mu hlavou, ale nemá sílu. Možná by se tomu i zasmál, jaká to byla ironie....

19. Kapitola Čas, který trávil s Vojtou, ubíhal příliš rychle. A i přesto, že chtěl, aby jeho rekonvalescence proběhla co možná nejrychleji a mohl se Vojta vrátit do běžného života, teď mu to přišlo až příliš rychlé. Byl v centru jen pár dní a už udělal tolik pokroků. O to víc ho utvrdil fakt, že problém z řečí vycházel z Vojtova psychického stresu. Psychika si s tělem dělala co chtěla a pokud nebylo něco v pořádku, uměla to dát náležitě najevo. "Kde zase jsi?" ozve se kousek od něj pobaveně. Stále ještě ten hlas nebyl jistý, ale byl. To bylo hlavní. Probere se. "Prosím?" vrátí se do reality. Pohlédne na Vojtu, který před ním leží přikrytý jen přes boky, protože mu zrovna masíroval nohy. "Mluvil jsem na tebe a ty jsi někde mimo…" Jeho hlas byl zabarvený chrapotem, nesprávnou intonací a bylo v něm ještě něco navíc. Něco, co nedokázal identifikovat. "Aha, promiň, zamyslel jsem se." Pronese omluvně a pohled zase sklopí, aby se podíval, jak pokračují...

Vážení a milí, představuji Vám novou povídku, se kterou se tu budu nyní vyskytovat. Nebojte se, o Vyryto v duši nepřijdete. Toto je jen malá ochutnávka, protože jsem se potřebovala na chvíli odpoutat od Eliota a Vojty, abych jejich příběh mohla dotáhnout do konce tak, jak chci. Odpočinout si od nich a nenechat Vás čekat ještě déle. Mimochodem, vzkaz pro ty, kteří čekají na V jiném světě , zřejmě to nepůjde tak rychle, ale vy víte, že já rozdělané práce dokončuji. A věřím, že víte i to, jak dopadly mé pokusy o uspěchaný konec... to svým povídkám nemohu dělat, proto Vás prosím o trpělivost se mnou a s mými myšlenkovými pochody. :) A chtěla bych vyhlásit soutěž o podílení se na vymyšlení názvu pro tuto povídku. Může to být název aerolinek, může to být cokoliv jiného, co je spojené s mraky, letadly, atd. Mě napadl Život v oblacích . Co napadne Vás? Jsem zvědavá, nápady zanechávejte v komentářích. :) Prolog Světla v ulici neosvětlovala jen chodníky plné odpadků, ale i postavu mladého muže ...

Měla tu být už včera ráno, ale přes Chrome se nedá na blog přihlásit. Až dnes jsem byla na lišce a prostě ze zvyku to šla zkusit. A funguje to. Ostatní blogeři potvrdí, že tohle zdržení jsem nemohla ovlivnit. Bavte se. Dnes se dozvíte to, na co čekáte osmnáct kapitol. :-) 18. Kapitola Seděli na zemi u hrobu Vojtovy rodiny a on ho k sobě tiskl, zatímco druhým tělem zmítal nezastavitelný pláč. Hladil ho po zádech a mlčky hleděl na usměvavé tváře na fotografii před sebou. Netušil, kolik času uběhlo od toho, co ho objal. Prostě jen chtěl, aby se vyplakal a uklidnil. Jestli mu to mělo pomoct, byl tady pro něj. Podle data na náhrobku zjistil, že už je to několik let, co se stala nehoda, o které se dozvěděl. Ale ve Vojtovi muselo zůstat něco, co se nedokázalo smířit s jejich odchodem. Jenže… chápal ho. On o své rodiče sice nepřišel, ale neexistoval pro ně. Žil na ulici, než se zase vzchopil. Než pochopil sebe sama. Oba přišli o rodinu. I když každý jinak. Sklouzne mu po tváři jedna zbloudilá ...

Trvalo to, omlouvám se. Asi se teď budu neustále omlouvat... ale snažím se, věřte mi. A zlepší se to. V to neztrácím víru. 17. Kapitola "Já jsem ale dobrá návštěva…" plácne se Eliot najednou dlaní do hlavy. "Něco jsem ti přivezl na zvelebení tohohle místa. Jen jsem to zapomněl v autě." usměje se. Zvedne se z křesla. "Pojď, využijeme to v rámci procházky, na kterou jsem tě chtěl stejně vzít." Přejde k Vojtovi, aby mu pomohl, ale ten ho zastaví pohybem sešroubované paže, o kterou se stále ještě bojí opírat, i když už ji mohl zatěžovat. Mlčky sleduje, jak si Vojta už dokáže poradit sám. Měl by z toho mít radost. Ale postupně jím prostupovala podivná úzkost z myšlenky, že brzy už tady nebude potřeba. A on si tak zvykl trávit ve Vojtově přítomnosti většinu svého času. Místo pomoci k němu tedy přistaví nový vozík, který Vojta dostal. Už se víc přibližoval tomu, který dostane později přímo na míru. Četl těch pár lékařských poznámek, které zapsal jeho kolega během...