Tmavě modrý

Mám rozepsanou kapitolu V jiném světě a napadlo mě další téma pro další povídku. Ať žije prokrastinace! A až nedám kvůli svojí lenosti státnice, tak vám tady budu plakat. :-( 30. Kapitola Matyáš spěchal do nemocnice, na kterou dostal adresu, a podařilo se mu zabloudit. Když konečně zastavil na rozlehlém parkovišti před velkou budovou, byl frustrovaný, naštvaný a tak trochu mimo. Jenže teď nezáleželo na něm, ale na Kryštofovi, který ležel ve vážném stavu v nemocnici. Oddělení, na kterém Kryštof ležel, našel celkem snadno. Jenže před dveřmi vedoucími do jeho pokoje ho zastavil nesmlouvavý pohled muže z ochranky. Zatěká pohledem a nadechne se, aby zformuloval vhodnou větu. Tak jak mu to vysvětlila Kryštofova mamka. "Dobrý den, já jsem… Matyáš, Kryštofův kamarád. Jeho máma říkala, že mi to s vámi domluví. Abych k němu mohl." "Dovnitř nikdo nesmí. Ani jeho matka. Maximálně tady přes sklo." Kývne muž k oknu a odsoutpí od něj o krok dozadu, i když z něj nespouští oči. ...

Zdá se, že tato povídka si trhne rekord v počtu kapitol. Nemám totiž pocit, že bych měla psaní najednou ukončit. Jakmile začnu plácat, zastavte mě! :-D díky za komentáře, které mi tu zanecháváte. 29. Kapitola Zikmund se oblékl do županu, když někdo zazvonil na zvonek u jejich dveří. Nesnášel zěvdavé sousedky, které pouštěly spoustu cizích lidí do domu. A potom si ještě stěžovaly, když se něco ztratilo. Nakoukne kukátkem, aby zjistil, že dotyčný je kupodivu člověk, kterého zná. Otevře s úsměvem dveře. "Ahoj Miky. Pojď dovnitř, sleduje nás moc zvědavých očí." Ustoupí od dveří, aby mohl projít za ním do bytu a zavřít za sebou. "Ahoj Zigi, neruším?" uculí se, když sjede pohledem po nahých lýtkách vykukujících zpod černého županu. Zavrtí hlavou. "Kdepak, Filip je ještě v práci. A nechtěl jsem jít otevřít jen takhle." Řekne, zatímco rozváže župan a cestou do obýváku ho pověsí zpátky na věšák. Byl jen v domácích kraťásech a tmavém tričku. "Dáš si něco k pití...

28. Kapitola Nechával si tolik času na rozmyšlenou, kolik jen potřeboval. Nechodil už ani do baru, aby nemusel čelit Matyášovi a nenechával se jím ovlivňovat. Poprvé v životě chtěl mít chladnou hlavu, protože tohle bylo víc než jen souhlas. To byli dva muži místo jednoho, v jednom vztahu. A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, jak velký vliv na něj Matyáš měl. Jen jedna věc mu přišla podivná. Nepotkával na univerzitě Kryštofa jako bylo skoro už tradicí. Bylo sice zkouškové, ale v knihovně bylo pořád plno. A Kryštof do knihovny chodil rád. Měl dvě teorie, buď se mu záměrně vyhýbal nebo nebyl ve městě. Ale během zkoušek by tipoval spíš tu první variantu. Na jednu stranu se mu nedivil. Když to Matyáš tak odhalil a očividně bez jeho svolení… měl právo být naštvaný. Ale to Leovi neobránilo v myšlenkách na to, že by ho viděl docela rád. Začínalo ho hryzat svědomí. A to nebylo dobře. *** "Myslíš, že takhle brzy po infarktu můžu létat letadlem?" zapochybuje Zikmund nad ka...

Vážení a milí, pro ty z vás, kteří četli první řadu naší společné povídky s Pret: Síla zpovědi , je dnes dobrý den. Právě vyšel první díl druhé řady. Intenzita přidávání je různá. Příběh je dávno dopsaný, jen kapitoly se vkládají podle nálady a dle času. Snažíme se však dodržet interval minimálně jedné kapitoly týdně. Přes překážky najdete TADY >>> Bavte se! Těšíme se na vaše poznatky. Voldy P.S. Novou kapitolu Co mi život dal (a vzal) snad dostanete zítra. Dnes jsem ukončila semestr a čeká mě příprava na státnice, takže doba čekání se prodlužuje, ale věřím, že ty tři týdny to ještě vydržíte. Potom se snad vrátíme do starých kolejí, na které jsme zvyklí. Díky za trpělivost.

27. Kapitola "Lukáši, proč tohle děláš?" "Dělám co?" Zvedne k němu Lukáš pohled od rozjedeného hamburgeru. Odloží ho, otře si rty do ubrousku a bedlivě si Sama prohlédne. "Staráš se o mě? Vždyť by ti to mohlo být jedno…" "Říkal jsem ti, že se mi líbíš… chtěl jsem tě sbalit, ale když jsem tě viděl s Markem…" pokrčí rameny. "Potom jsi zmizel. Měl jsi v tváři takový zvláštní výraz. Nechtěl jsem, abys byl sám. Tak jsem si řekl, že to půjdu zkusit i tak." Usměje se na něj upřímně. "Takže to děláš ze soucitu?" Vzápětí svých slov zalituje, když šedými duhovkami prolétne stín. "Já nikdy nedělám nic ze soucitu. Možná mám to zachrańování v krvi. Vždyť jsem hasič… ale tohle bylo v čistě mém sobeckém zájmu, kdy jsem chtěl zkusit využít šanci, kdy se ty necítíš dobře a já ti nabídnu rámě." Usměje se. Normálně by jeho slova vyzněla spíše negativně, ale v tuhle chvíli to Samuelovi vykouzlí úsměv na rtech. "Takže sobecký zájem?...

Za hodinu a půl mi začíná zkouška a já tu místo učení píšu... to je totálně v pr... snad se aspoň Vám bude líbit. 26. Kapitola Samuel ani nedoufal, že by Lukáš mluvil pravdu, když mu říkal, že ho vezme na klidnější místo. Jeho podvědomí počítalo se znásilněním někde na kraji lesa. Křivdil mu. Zastavili u malého bistra na rohu ulice. Prosklenou výlohou mohli vidět, že uvnitř jsou další dva lidé, jinak bylo prázdno. V tuhle noční hodinu by se hodně divil, kdyby měli plno. Ale možná až budou všichni odcházet ze zábav, že se to zde naplní. Překvapeně sleze z motorky a začne si sundávat helmu, Lukáš se na něj vysmátě otočí. "Neboj se, rozkrájení v lese ještě může být…" uchechtne se. "V pořádku?" Přistoupí k němu a Samuel si uvědomí, že má na sobě koženou bundu. Jakto, že si jí předtím nevšiml? Vlastně si ho předtím skoro vůbec nevšímal. Kromě těch blonďatých vlasů, vyčesaných zvláštním způsobem doprostřed hlavy a potom zahlazené dolů. Uvědomí si, jak těsné jsou Lukášovy ...

Tentokrát bez tak dlouhé prodlevy, jak jsem slíbila. Inu, to jsem takhle v posilovně dělala mrtvé tahy a přemýšlela nad kapitolou, takže mě teď bolí záda, protože jsem se na cvičení nesoustředila. Report z dnešní kapitoly: nová postava a trochu sexu. Zabíjet až příště. 25. Kapitola "Mari, zlato? S kým se to vybavuješ?" Marek přivře oči. Nemohla si najít lepší načasování. Chtěl Samovi alespoň trochu vysvětlit… ale tohle se zdálo být jako nevysvětlitelná věc, když se začne přilývat olej do ohně. "Leni, tohle je Sam, poznali jsme se v parku… říkal jsem ti o něm." Usměje se na svou kolegyni, se kterou již nějakou dobu žil, i když stále byla jen jeho přítelkyně. Jednou měl v plánu překročit i tuhle pomyslnou hranici, ale potom, co poznal Samuela… Samuela, který se na něj nyní prázdně díval. "Same, Lenka, moje partnerka." Samuel stočí svůj pohled za hlasem, který se vedle nich tak náhle ozval a narušil tak jejich možná počáteční rozhovor na vážné téma. Sjede poh...

Před dvěma dny zase padla po několika měsících hranice návštěvnosti přes 200 lidí za den. Jste úžasní. Vážně mi děláte radost a já vás nechávám čekat. Dlužím vám omluvu, ale zkoušky mají bohužel přednost. Každopádně se snažím a činím, takže kapitola s číslem 25 už také finišuje. Dočkáte se snad brzy a ne zase za týden. Občas se připomeňte. Bavte se a děkuji za to, že tady jste. :-) 24. Kapitola "Uvědomil jsem si, do jaké situace jsem tě postavil, když jsem se choval tak, jak jsem se choval… on se dostal do podobné situace a když jsem to slyšel a docházelo mi to… já se moc omlouvám za svoje chování. Asi na to pořádná omluva neexistuje, ale byl bych rád, kdybys věděl, že jsem to tak nemyslel. Že jsem opravdu nechtěl, aby se tohle všechno stalo." Sklopí pohled k jejich spojeným dlaním stále umístěným na Zikmundově hrudníku. Cítí zběsile bušící srdce, i přes to, že Zikmund nemá žádnou fyzickou aktivitu. To s ním tolik mává? "Takže jsi musel poznat někoho jiného, aby ses doká...

Dnes máme Zikmunda, tak si ho ještě chvíli užijeme... ale... pokračování v další kapitole. 23. Kapitola Chtěl navázat rozhovor, ale mladík, kterého vezl do centra, s ním nějak odmítal komunikovat. Přišel mu podivně zamyšlený. "Jsem Filip." Zkusí to znovu. "Kryštof." Vylétne z mladíka zcela automatick.y Filip se zakření. To šlo snadno. Přestal se zřejmě kontrolovat. Letmo se po něm podívá, aby zjistil, že se na něj Kryštof dívá. "Za ten pád se ještě jednou omlouvám." Kryštof mávne zdravou rukou. "Nech to být." Paže ho chvíli bolela, než se tak nějak bolest rozprostřela a teď už z ní zbýval jen tlak, který snadno přešel myšlenkami. "Myslíš, že vypadám naivně?" vyhrkne ze sebe najednou. Filip se na něj překvapeně ohlédne, když zastaví na semaforech. "Prosím?" Vždyť ho neznal, jak se mohl ptát na něco takového? "Prostě odpověz." Pobídne ho Kryštof, očekávaje nějakou odpověď. "Známe se zhruba pět minut, možná ani to ...