Tmavě modrý

Omlouvám se, čas letí, moc toho nestíhám a včera už se mi psát nechtělo... klasický stav před dovolenou... čím blíž to je, tím víc se Vám nic nechce... tak dnes. :-) 11. Kapitola Trhne sebou, když procitne ze snu, který se mu teď poslední dobou neustále vkrádal do spaní. Už to nechtěl zažívat znovu… Osud si s ním zahrával... dvakrát velmi podobná situace a on ji dvakrát přežil. Proč to vše chno? Co tím kdo sledoval? Povzdychne si a zachumlá se do peřiny. Na bok se převalí jako pytel, jeho tělo ho vůbec neposlouchalo. Peřinu má až těsně pod bradou… co by dal za jednoho živého plyšáka, které s sebou Eliot vodil. Jenže dnes pořád nepřicházel. Jako na povel se dveře otevřou. Zklamaně pohlédne na sestričku, která s úsměvem přejde k jeho posteli. Uhladí záhyb na peřině. "Nechybí vám něco?" Eliot… Zvedne k ní svůj pohled. A ona, jako by věděla, na co zrovna myslel, se ještě víc usměje. "Pan doktor posílal zprávu, že má zdržení v práci a zastaví se později, ale musí prý na mimoř...

Pardon, jelikož plánujeme tajnou výpravu v horách s kopečky přes 3000 m.n.m, tak musíme plánovat důsledněji... potom kontrola výbavy na lezení i ježdění... zabírá to dost času, proto vás zanedbávám... ale vynasnažím se dát to dohromady, aby nikdo z vás během mé nepřítomnosti nestrádal. 10. Kapitola Neměl nejmenší tušení, jak dlouho před Vojtou klečel. Slané slzy mu protékaly mezi prsty, jak lehounce držel Vojtovy tváře ve svých dlaních, aby se nemohl odvrátit. Hleděl do těch očí skoro bez mrknutí a prostě čekal a dával mu čas, aby se uklidnil. Když se zdá, že je po pláči, pomalu se zvedne a zvedne i Vojtu do své náruče, aby ho přenesl na postel. Posadí ho a za zády mu naaranžuje polštář, aby to bylo pohodlnější. Sám si sedne na okraj postele tak, aby mu dobře viděl do obličeje a byl blíž, než by měl být jako lékař. Jenže oni už dávno porušili status lékaře a pacienta, kdy? Když se z nich stali přátelé… Mohli se tak vůbec považovat? Trávili spolu teď hodně času, kdyby to tak nebylo nebo...

Tak si představte, včera večer píšu, připravuji a najednou se probudím uprostřed noci... nic moc paráda. Navíc dnes celý den sháním ubytování na dovolenou, takže jsem se k vložení dostala až nyní. Děkuji za komentáře, které u povídky zanecháváte. :) 9. Kapitola "Teď tě pomalu zvednu." Proklouzne dlaněmi pod Vojtovým podpaždím a přitiskne si ho k sobě, aby ho zvedl do sedu. Berry ležela vedle postele a mlčky je sledovala. Tohle bylo na nich. Později přijde na řadu zase ona. Vojta se zhluboka nadechne, když ho Eliot zvedne. Bolest v zádech je skoro nesnesitelná, jenže Eliot mu všechno vysvětlil a proto to musel překonat. "Chytni se mě." Ozve se mu u ucha tak jemně, až mu z toho přejede mráz po zádech. Neucukne jen proto, že ty paže ho svíraly vždy s jemností a už je znal. Zaklesne své prsty do jeho trička. Nadechne se a přivře oči pod příjemnou vůní, která ho udeří do nosu. Zrudne, když si uvědomí, na co tady myslí. Takže už se léčil, když myslel na chlapy? Eliot byl ...

Po náročnějším týdnu jsem musela vypadnout, proto jsem se vařila ve vlastní šťávě na kole a honila kilometry i během toho nafotila několik stovek fotek. Ale bylo to příjemné. A tak jsem zpět, čerstvá a připravená psát Vám dál. 8. kapitola "Ahoj, jsem Radim." Eliot se lehce poleká. Zvedne pohled od rozečtených skript a upře ho na vyššího muže v jeho věku. Znal ho. Byli oba dva v prvním ročníku. Jenže od té doby, co se o něm mezi studenty začalo povídat jako o tom bezdomovci, kterého vyhodili rodiče na ulici, se o něj zajímalo stále více lidí. "Ne, nedám si autogram." Zamračí se. Potřeboval se učit a tenhle kluk ho vyrušoval. Zaboří pohled zpátky do skript, ale vůbec nevnímá, co čte. Písmenka jsou jen prázdnými písmenky bez smyslu. Nad jeho hlavou se ozve smích. "Dobrý, ale proto tu nejsem… nechceš se přidat k nám? Studujeme to samé." Kývne ke knize s anatomií, která byla jedna z těch pěti, které měl Eliot u sebe. Znovu k němu zvedne pohled, tentokrát nevěří...

Pardon, čtyři dvanáctky práce s lidmi jsou opravdu náročné na psychiku. Byla jsem ráda, když jsem padla do postele za vlast... teď přidávám jen v rychlosti... je čtvrtek a kapitola tu měla být už v úterý... promiňte. 7. Kapitola Stiskne pevně Vojtovy prsty. Hledí mu do očí, čte v nich to zoufalství a sám zjišťuje, že má v hlavě úplně prázdno a netuší. "Vojto…" hlesne. Ta osamělost, která je tak hluboká a temná… kdyby mu alespoň naznačil… Zatěká pohledem kolem sebe, aby vypátral tabulku, na kterou mohl Vojta psát, ale ještě ji nevyužil. Přisune mu ji. Bude s ním komunikovat? Srdce se mu zastaví, když zjistí, že Vojta volnou rukou opravdu uchopil fix, aby mu napsal svá slova. Nechoď ještě. Prosím. Roztřesená slova se objeví na bílé tabulce. Pevný stisk na prstech je na chvíli jako kleště. Kde se to v něm vzalo? Ještě před pár dny cvičili držení míčku a teď měl takový stisk? Překvapeně na prsty pohlédne, ale okamžitě pohled ještě zvedne. Na setinu sekundy zapochybuje, zda to na ...

6. kapitola Čekal, byl trpělivý, masíroval Vojtovi hrdlo, ale přes pootevřené rty se nepřenesla ani hláska. Snahu zarazily až horké slzy, které dopadly na jeho ruce a Vojtovy paže, které se rychle zvedly, aby je setřel. Aby o nich Eliot nevěděl. "To nic." Řekne jemně. Musel to být psychický blok. Všechno by tomu víc než nasvědčovalo. Nikdo za ním do nemocnice nechodil. Nechtěl komunikovat s nikým a svůj boj zezačátku prohrával. Jenže oni ho vytáhli nahoru, protože ještě nebyl jeho čas. Povzdychne si. Sevře tělo pažemi, obejme ho a bradu si opře o jeho hlavu. Zahledí se na Berry, která k nim tryskem běží i s ukořistěným míčkem. Zarazí se. Co to dělal? Nenápadně se stáhne, žádné cuknutí, nic. Prostě jen zvedne svou hlavu a povolí svůj stisk. "Promiň." Jeho tichá slova probudí Vojtu z naprostého očarování. Užíval si to objetí. Bylo pevné, spontánní a říkalo jediné. Držím tě. *** "Bál jsem se." "Neboj se, zlato. My jsme tady navždy pro tebe, ať se bude d...

Věnováno sas , za úspěšnou účast v počítadle stopovací soutěži. 5. Kapitola "Eli? Co se děje? Vypadáš nějak přepadle." Kolem ramen ho obejmou mužské paže. Vzápětí se objeví i tvář. Lehce se o sebe otřou. Eliot se pousměje, opře se do objetí. "Jen jsem se zamyslel. Nějak se nám teď nedaří…" Překvapený pohled. "Nedaří? Vám dvěma?" Sklouzne pohledem na Berry nataženou na balkóně. "Nemožné." "Pacient s námi nechce komunikovat. Tedy… Berry si pohladí, ale to je tak všechno. Nechce u sebe psa." "Nechce? Myslel jsem, že Berry nikdo neodolá." Zapochybuje. "Taky jsem si to myslel, ale jak je vidět… ani my nejsme všemocní." Pousměje se a obrátí se v jeho náruči, aby mu byl tváří v tvář. "To bude určitě jen nějaká chyba… ale ne vaše. A ty to vyřešíš." Skloní se, aby ho políbil na rty. "Já ti věřím." *** "Berry." Zavolá do chodby, kde viděl naposledy svou fenku a položí na zem v kuchyni misku s jídl...

Ahojte všem, Jelikož se sešlo několik lidí, kteří odchytili počítadlo na stejné hranici (a dokonce i všechny tři hodnoty), rozšířím trochu záběr... Důkazy můžete posílat sem: VoldyZJupiteru@email.cz (Prosím, foto před odesláním trochu zmenšete.) Jinak bych to viděla následovně: 1. cena - Pro ty, kteří odchytili všechny tři hodnoty - Můžete si poručit kapitolu (i dvě) nebo mi napsat o něco, co byste tu rádi viděli (jednorázovka, kapitolovka). Pokud to bude v mé kompetenci a nápad mě zaujme, ráda vaše přání splním. 2. cena - Pro ty, kteří mají jednu nebo dvě hodnoty - Kapitola dle vlastního výběru s věnováním u aktuálně rozepsaných povídek. A vážení, všichni, kteří jste u mě stalkovali, abyste zachytili počítadlo (i já si odchytila všechny tři čísla), tak si můžete poručit dle vašeho přání, co chcete jako odměnu. Jelikož mnou vymyšlené odměny nejsou nijak originální. Pokud si tedy nevyberete z hlavních cen. Dělám to proto, protože vás chci alespoň trochu potěšit za to, že ke mě cho...

Moc díky za to, že sem chodíte. Proto vyhlašuji malou soutěž. Blíží se menší oslavy 100.000 návštěv (momentálně je to otázka cca 2-3 dnů). Pokud někdo z vás zachytí číslo: 99.999, 100.000 nebo 100.001 a podloží jej důkazem (ozvěte se do komentů, zbytek dořešíme) jinak tlačítko FOTO obrazovky je: PrintScreen nebo také PrtSc, tak si bude moc vybrat nějakou z cen. (O jejích hodnotách ještě přemýšlím, později doplním pro motivaci.) 4. kapitola Seděl na balkóně s tabletem v rukách a snažil se rozplánovat možné fáze Vojtovy léčby. Zabralo ho to natolik, že zapomínal i na svou druhou práci. Naštěstí si byl na supozici sám sobě šéfem, a pokud měl splněno, nikdo ho za nic nepopotahoval. Pohlédne na Berry, která leží klidně natažená vedle něj a štěňata, která se za jeho zády perou o plyšovou hračku. Nebyl to zrovna standardní postup výchovy štěňat, která měla pomáhat, ale pracovali celý den, zasloužili si i chvilku pro sebe a trochu psího blbnutí. "Co myslíš, Berry? Podaří se nám to?" ...

Omlouvám se, zažívám zřejmě své poslední prázdniny a tak víkendy trávím neplánovaným programem. Takže se opožďuji v psaní nebo přidávání kapitol. Díky za komentáře, moc mě těší a povzbuzují. 3. Kapitola Sledoval psí hlavu, jak se uložila těsně vedle jeho. Postel neměl tak vysoko a stále musel být ve vodorovné pozici. Polohování prý začne až s dalším cvičením. A proto teď naprosto fascinovaně hleděl do tmavých psích očí, které mu pohled oplácely se surovou láskou a zvláštní něžností. Eliot pobaveně, ale radostně sleduje krátký sled událostí. Vypadá to, že Berry byla vynikající volbou. Ovšem Vojtův výraz mu skoro vyrazil dech, když se najednou proti němu objevil úplně jiný člověk, jak se usmál. Tak něžně a upřímně. Natáhne ruku, aby pochvalně Berry podrbal na zádech. Zase to dokázala. Měla tu schopnost, že na sebe dokázala poutat velmi rychle pozornost. Možná proto byla tak skvělým terapeutem. "Vojto?" Promluví nakonec, aby narušil chvilku zírání si do očí. Vážně z něj Berry mu...