Tmavě modrý

Část šestá "To je blbost, je tam spousta lidí, co tě mají rádi, Lexi. Jak myslíš, že by se cítili, kdyby ses už nikdy neukázal ani neozval? Nedopusť to, abys dělal stejné chyby, kterých se na tobě dopustili jiní. Buď sám sebou, nenech se ovládat. Chápu, že to musí být těžké. Znovu ho vidět a ještě vedle manželky s dítětem, bez pořádné odpovědi, proč se to vlastně stalo, ale už to je a podívej se na to z jiné stránky... co by se s tebou dělo, kdybys nyní žil s ním a vytáhla by se ta špína? Kde bys byl?" "To je dost těžká otázka, Michale. Na to nedokážu odpovědět." pokrčí rameny. "Je to komplikované. Příliš složité. Udělal jsem sám plno chyb." narovná se. Začal se pod tíhou svých vlastních slov poněkud hrbit. "Musel jsem odjet dost na rychlo. Mám pocit, že mi to někteří nedokáží odpustit. Musel jsem na kamaráda hodit starost o bar, svého skoro-přítele jsem opustil prakticky na začátku celkem slibného vztahu... A už vůbec mě netěší, že jsem musel zmizet ...

Pomalu a nenásilně se vracím s Poslední ránou. Neočekávejte ode mě žádné psací zázraky. Odešla mi i múza na cyklistiku, takže budu postupně přidávat to, co mi zrovna půjde. Kdo nečetl, má možnost, kdo četl - kapitoly prošly úpravami. Bavte se. 1. Kapitola Obloha se temně mračila na své okolí. Posledních pár dní to dělala s oblibou. Lidé upadali do nepříjemných depresí a špatných nálad. Zakaboněné počasí jim dávalo zabrat. Každou noc sněžilo a silničáři nestíhali odhrnovat závěje čerstvého sněhu. Sotva odjela jedna parta, už musela nastoupit další, aby začali od začátku. Při západu slunce, které se tak dlouho neukázalo, by se střechy leskly a sníh by vytvářel z malého městečka pohádkovou krajinu. Nyní těžké mraky představovaly jakousi předzvěst filmové apokalypsy. Místo toho jen přišel další sníh. Před jedním z domů na kraji malého městečka právě odhrnoval sníh tmavovlasý mladík. Vlasy měl stažené v ledabylém copu, aby mu nepřekážely. Kolem něj vesele poskakoval malý černý kocourek, kte...

Jsem vážně zklamaná, věříte mi? 33. Kapitola Udělal jeden z méně bezpečných manévrů. Neseděl ve svém sokolu, který patřil polní nemocnici. Seděl na pozici hlavního pilota a pod sebou měl operátora, který v případě jakéhokoliv nežádoucího stavu mohl použít rotační kulomet. Připadal si, že sedí na časované bombě a přitom to bylo pro jeho ochranu. Ale v takovém letounu seděl poprvé za svou zářivě krátkou kariéru pilota. Za sebou měl alespoň jednu jistotu a tou byl Mirek, který mu dělal palubního technika i tady. Měli přesunovat lidi z místa na místo, ale některé chvíle si prostě nevybíraly čas podle aktuální posádky. Byl napnutý jako struna. Nechtěl si to sice přiznat, ale necítil se při řízení tohohle vrtulníku dobře. Dostal jen základní lekci a odlétal pár hodin v chráněném prostoru, aby se sžil s řízením. Na druhou stranu však musel přiznat, že tohle byl dobrý stroj. Poslouchal jakoukoliv malou změnu tlaku na knipl. "Jdeme na přistání." řekne do sluchátek a pomocí navigátora ...

Část pátá Vyloženě se baví. "Promiň, asi jsem to měl říct hned, jak jsi se prořekl s tím přítelem. Ale nějak mi to nedalo." Zamíří ke dveřím. "Můžeš být v klidu, nechci na tebe nic zkoušet. Opravdu ne." Trošku se sehne. "Kliku, prosím." Musí se dostat do chodby a on má obě ruce jaksi zaneprázdněné. "Já bych se ani nedal, Lexi." Natáhne se po klice, aby ji stáhnul dolů a dveře pootevřel za Lexova couvání o krok zpět. Do nosů je udeří pach vykouřených doutníků a cigaret a takový ten typický hospodský pach, na který se snadno zvykne. "Nedělej si starosti. Vypadáš dost majetnicky. Mám se o sebe bát? Abys mě tady někomu neprodal... Pořád ještě jsme nedořešili téma masových vrahů..." Opravdu by měl přestat plácat nesmysly. "Zdám se ti majetnický?" zeptá se se zájmem. Projde i s Míšou v náručí k lítačkám, prakticky je rozkopne a vtrhne dovnitř. Většina osazenstva se na ně otočí, ozve se pár hlasů. Lex odpoví v němčině a prohodí někol...

Část čtvrtá "Kéž bych mohl. Ale moje situace je poněkud složitější. Jen doufám, že to tu zvládnu a nezblázním se dřív, než budu moct zpět." zahlédne tu správnou odbočku a hodí blinkr. "Můj život je příliš složitý a komplikovaný na to, aby šlo cokoliv podle mého." Pousměje se a je těžké určit, zda to byl úsměv smutný nebo kyselý. "Začínáš mě zase trochu děsit. Říkal jsi mi, že nejsi masový vrah a nemůžeš se vrátit zpátky? Co je to za blbost? Prostě se seberu, zavřu zadní vrátka a nazdar, nepohodlný živote... Já vím, vidím to spíš jak Hurvínek válku, ale copak se to jinak dá? Máš se snad tady zbláznit a trpět příkazy jiných?" "Zní to skoro, jakoby tě to zajímalo." Pousměje se a tentokrát to je smutný úsměv. "Je to vážně hodně dlouhý příběh. Vážou mě tu povinnosti. Musím svědčit u soudu. To je taky hodně dlouhý příběh. A taky uvažuju o tom, že by bylo lepší se nevracet. A to je snad ještě zamotanější." Už jsou skoro na místě, světla ranče ...

Tak nakonec... pomalu finišujeme. 32. Kapitola Ještě nějakou dobu sledoval vozidlo, až dokud nezmizelo za horizontem písečné skály. Společně s dalšími vojáky odváželi i zraněného Felixe na letiště. Odtud už poletí domů. Domů z tohohle místa. Neměl nejmenší tušení jestli je lepší být doma a zraněný, nebo v pořádku, ale v běsnící válce. Společně s Mirkem dostali volno odlétání do doby, dokud speciálem nepřiletí nový pilot. Do té doby byli zapřažení do chodu základny. Kde bylo třeba rukou navíc, tam byli i oni dva. Jen nyní měl Mirek zastrčené ruce do motoru vozidla, které pomáhal opravovat. On sám venku třídil zdravotnický materiál a rozděloval ho do košů, ze kterých si jednotlivé týmy doplňovaly zásoby. Sklonil se raději zpátky k obvazům. ... Na nohu mu z tašky vypadla malá krabička, když tašku převrátil vzhůru nohama, jak hledal něco úplně jiného. Překvapeně na ni zůstal hledět. Úplně zapomněl na dárek, který mu Sára před odletem vtiskla do dlaně a on ho jen spěšně zastrčil do kapsy bá...

Část třetí Zahledí se přistiženě před sebe. Vzpomínky jsou pořád čerstvé, i když je to už celkem věčnost. "Vlastně je to blbost... byla ... jel jsem na kole a sejmulo mě auto. Probral jsem se až v nemocnici. To auto byla dodávka. Nedal mi přednost. Řítil jsem se z kopce po hlavní a on vjížděl z vedlejší. Nejvíc přehledný úsek silnice u nás. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem se snažil zmáčknout brzdy, ale bylo pozdě. Měsíc mě nechali v umělém spánku. To je asi tak všechno." "Nemyslím si, že to byla blbost. Blbost to byla od toho kreténa za volantem." svraští obočí, jak přemýšlí, co na to říct. "Musel jsi toho dost zkusit. Kvůli nějakýmu kreténovi, co nezná dopravní předpisy. Ale když se na tebe tak dívám, je úžasné, že jsi nezahořkl a takhle cestuješ za prací. To by asi dost lidí na tvém místě nezvládlo. Je to obdivuhodné." "Paradox je, že jsem měl i tu blbou přilbu, byť jsem proti ní protestoval celý mládí. Co taky jinýho? Bylo mi čtrnáct, pubert...

31. Kapitola "Sokole, vraťte se na základnu." zaznělo jim do sluchátek přesně v momentě, kdy se chtěli odlepit od země a letět do dalšího stanoviště pro zraněné. Překvapeně se na sebe s Felixem podívali. Felix se natáhne po vysílačce. "Sokol slyší, vracíme se na základnu." Ohlušující rána pod břichem helikoptéry je nemálo vyvedla z rovnováhy. Helikoptéra se otřásla, jakoby výbuch proběhl přímo v ní. "Do prdele!" Ozve se sprostě od jejich palubního technika. "Felixi! Okamžitě to posaď zpátky, dostali jsme zřejmě zásah." Jenže jeho slova zanikla v další ráně. Vrtulník se s burácením zvedl ze země. "Jsme v hajzlu." vyplivne Felix jen. "Základno, tady sokol jedna, dostali jsme zásah. Nepociťujeme žádné nebezpečné škody. Elektronika i motory fungují. Palubní technik právě zjišťuje škody." odloží vysílačku. "Tohle se vždycky stane jenom mě. Proč?" zavrčí spíš pro sebe. Nahlédne do zrcátek, aby zjistil, co se děje na ocas...